Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

Srpen 2012

Blog se stěhuje!

26. srpna 2012 v 1:56 | Ells
Tak už je to tady... Blog se stěhuje na svou vlastní doménu. Najdete tam všechny články i komentáře. Tento blog končí a já se poroučím. :-)

Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz

Díky :-)


PLK-D: Knihy, které nezabije ani chlor

26. srpna 2012 v 0:11 | Ells |  Potřeštěné letní kniho-dumání
Článek je součástí Potřeštěného letního kniho-dumání, které pořádá VeEee.

Jsou knihy a knihy. Na jedny nedáme dopustit a druhé bychom nejradši už nikdy neviděli. Jenže všichni ostatní okolo vás o nich neustále melou, vynášejí je do nebes a vy je tak máte neustále na očích a prostě se jich nemůžete zbavit. Sestavte seznam 5 knih, které jsou nesmrtelné, ale vám spíš pijí krev a napište, proč jste si vybrali právě je.


*** *** *** *** ***

A mé knihy, které nezabije ani chlor?

Vážně to chcete vědět? Tohle se vám nebude líbit... Dřív jsem na tyto knihy měla jiné názory. Tak trochu zkreslené. S postupem času jsem si ale čím dál tím víc uvědomovala, jak moc se mi nelíbily. Mě to vážně strašně moc mrzí vzhledem k tomu, kolik lidí má tuto sérii a vůbec autora rádo. :( Mně to prostě přijde nudné. Vážně jsem to dřív ještě nevěděla, takže recenze berte s rezervou. A... je to Odkaz dračích jezdců od Paoliniho. Tak... Teď mě zabijte... Jako pátou knihu bych si poté vybrala Čísla: Na útěku. Vážně se moc omlouvám, ale tak to prostě je. Tohle jsou pro mě noční můry.

Omlouvám se, že jsem sem nevložila nějaké obrázky, ale tenhle blog už u mě tak trochu dosluhuje. Tento článek je jeden z posledních. Ne, nekončím, jen brzy něco nového začne. :) Jen jsem se na tom dost nadřela, a tak pořádný krásný článek uvidíte nejspíš trošičku později. Máte se ale na co těšit. :)

PLK-D: Knihy, které rodiče nesmí vidět

25. srpna 2012 v 23:57 | Ells |  Potřeštěné letní kniho-dumání
Článek je součástí Potřeštěného letního kniho-dumání, které pořádá VeEee.

Každý z nás má pár kousků knih, o nichž před rodiči tak nějak mlží, hlavně jim nesděluje jejich hříšný obsah. Protože před rodiči by něco mělo zůstat tajemstvím - pro vaše i jejich dobro. Sestavte seznam 5 knih, za které se před rodiči tak trochu stydíte a raději byste dělali týden domácí práce, než abyste jim vysvětlili, o čem vlastně ta kniha je a napište, proč jste si vybrali právě je.


*** *** *** *** ***

A mé utajené knihy?

Mé utajené knihy teď nejsou žádné. Máma nic nenamítá při koupi knížek, dokonce ví i co je to sukuba. No, a přesto mi kupuje další díly od Sukubích deníků od Jill Myles a Sukuba od Richelle Mead. Ovšem faktem je, že ty "scény" si raději nechávám pro sebe. Kdybych ještě zapřemýšlela, četli jste někdo Strážce temnoty? Myslím, že se ta série tak jmenuje... Jsou tam také takové scény, ale já spíš vnímám ten příběh. Proto nevím, jestli se to počítá, každopádně žádnou "spešl" knížku neschovávám.

Omlouvám se, že jsem sem nevložila nějaké obrázky, ale tenhle blog už u mě tak trochu dosluhuje. Tento článek je jeden z posledních. Ne, nekončím, jen brzy něco nového začne. :) Jen jsem se na tom dost nadřela, a tak pořádný krásný článek uvidíte nejspíš trošičku později. Máte se ale na co těšit. :)


PLK-D: Knihy, které překonají i leteckou katastrofu

25. srpna 2012 v 23:47 | Ells |  Potřeštěné letní kniho-dumání
Článek je součástí Potřeštěného letního kniho-dumání, které pořádá VeEee.

Říká se, že lidská blbost je nesmrtelná... a stejně tak jsou nesmrtelné i některé knihy. Ať už s nimi děláte cokoliv, přežijí to a vy je můžete číst opakovaně a opakovaně a opakovaně. Sestavte seznam 5 knih, které přežijí snad úplně všechno, i tu leteckou katastrofu, a napište, proč jste si vybrali právě je.


*** *** *** *** ***

Moje nesmrtelné knihy?

Twilight Sága a třeba Průvodce Twilight Ságou. :)

Omlouvám se, že jsem sem nevložila nějaké obrázky, ale tenhle blog už u mě tak trochu dosluhuje. Tento článek je jeden z posledních. Ne, nekončím, jen brzy něco nového začne. :) Jen jsem se na tom dost nadřela, a tak pořádný krásný článek uvidíte nejspíš trošičku později. Máte se ale na co těšit. :)

Recenze: Útulek pro padlé ženy

20. srpna 2012 v 19:28 | Ells |  Recenze na knihy
Název: Útulek pro padlé ženy / The Whores' Asylum
Autor: Katy Darby
Počet stran: 446
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj:
Edward Fraser = budoucí kněz nebo akademik. Stephen Chapman = budoucí medik zaměřený na "ženské rozmnožovací orgány". Dva muži, tak rozdílní a plni protikladů mezi sebou najdou kupodivu velmi silné pouto přátelství. Nacházíme se "někde" v období na počátku první světové války - o tom ovšem tato kniha není. Edward Fraser nám vypráví svůj životní srdcervoucí příběh sahající od jeho studentských let přes tragédii Antonia Valentiho, pohled Henryho Herewarda, po zpověď Stephena Chapmana a Anny Sadlerové.
Ptáte se, jestli je to nudný příběh, který ani nestojí za zmínku? Ne, to určitě ne. Je to příběh, který vás překvapí, zarmoutí, obohatí novými zkušenostmi a poznáním.

První dojmy z obálky:
Řeknu vám to popravdě. Obálku jsem shlédla až po přečtení knihy. Myslím v elektronické podobě - měla jsem pracovní výtisk. Mě osobně by v obchodě asi vážně nezaujala, ale to já nemůžu hodnotit, protože do této doby jsem neměla o historické knihy vůbec zájem. No, i když je pravda, že Pýcha a předsudek a Na Větrné hůrce jsem si prostě koupit musela. Pro lidi, co mají rádi takovou tu knižní klasiku (i když vážně nevím, jestli se to mezi klasiku počítá, když je to kniha vydaná v roce 2012 (Knižní klub chválím už jen z toho důvodu, jak rychle knihu vydali), je tato obálka ale určitě lákavá a je naprosto shodná s tématem. Proto palce nahoru. :)

Hodnocení obálky: 9/10

Co jsem od knihy čekala:
Třetí osoba, nudné prokousávání knihou, nic pro mě... Ale TOHLE mě překvapilo opravdu hodně.

Menší seznámení s knihou:
Útulek pro padlé ženy je kniha sepsaná z pamětí Edwarda Frasera, který skutečně žil a vůbec, všichni v knize žili. Nebo jsem to tak alespoň pochopila. Zdá se téměř neuvěřitelné, že celá ta kniha je napsána podle skutečné události. i když, to už tu recenzuji, raději tedy přeskočíme dál.

O autorce:
Katy Darby studovala anglickou literaturu na Somerville College v Oxfordu. Vzali ji na univerzitu tvůrčího psaní na v Anglii, kde získala cenu Davida Highama. Momentálně vyučuje psaní novel a románů na City University. Žije v Londýně.

Její web: http://www.katydarby.com/

Proč jsem si knihu vybrala:
Chtěla jsem si rozšířit obzory a tohle byl jediný způsob, jak se k tomu dokopat. Chápejte, ty výčitky typu "dostala jsi něco ke zpracovaní, tak to musíš přečíst" zaberou pokaždé, ať už dřív nebo později. Tentokrát to tedy bylo později, ale to už zase předbíhám... ProstěJsem si chtěla přečíst knihu tohoto typu a reading copy představovala tu nejlepší možnost.

Recenze:

Po přečtení knihy mám tolik dojmů, že ani nevím, jak je všechny vypsat sem na stránku, jelikož jsem z přečtení knihy celkem vyšťavená. Upřímně jenom doufám, že pochopíte, co se vám budu pokoušet sdělit. :D Tak... Teď můžu začít psát.



"S radostí tě poznávám, Chapmane.
Jmenuji se Edward Fraser.
Jak to vypadá, budeme se dělit o tohle doupě.
Půjdeš dál?"

Trvalo mi značně delší dobu, než jsem uchopila knihu do rukou a s protočením očí začala číst. Neočekávala jsem mnoho, prostě jen dílo, které mě nebude bavit, při nejlepším to bude příjemná oddychovka. Jenže už po prvních stranách se mé přesvědčení začalo vytrácet. No, vlstně už po první větě... Očekávala jsem 3. osobu, kterou s oblibou někteří autoři píšou, nevěděla jsem, že je to podle skutečné události a proto mě opravdu překvapilo, když jsemu viděla věty psané v první osobě. Nebudu vám lhát, velmi mě to potěšilo. Tento styl mám radši, protože do postav se tak snadno vcítím. V této knize to nebyl absolutně žádný problém a já začala ignorovat zvuky okolí. Už tato skutečnost značí, že knihu budu brzy považovat minimálně za lepší průměr a bohudík se tomu tak i stalo. Celý příběh je psán stylem vyprávění a vy vlastně čtečte paměti Edwarda Frasera. I když udělal mnoho chyb, já samotná si s ním vytvořila jisté pouto a celkem jsem si ho oblíbila. A ještě zvláštnější je vědět, že opravdu existoval.

"Poslyšte, taky byste si mohl očistit ty zablácený boty, a vůbec.
Ten koberec je nový, víme?"


Samozřejmě styl je jen jedna z těch mnoha informací, které potřebujete vědět, abyste si knihu přečetli. Neočekávejte žádná fantasy - to už jste doufám vyrozumněli, ale pro jistotu to zopakuji, protože se mi už stalo, že jsem doporučila jednu "normální knihu" a daná osoba mi vyčinila, že to není nic z toho, co čekala. To, že se jí i přesto kniha líbila, je už věc vedlejší. Chci vám prostě sdělit, že to není obyčejný příběh (ha, ha, už se celkem dost opakuju, že?), ale ten typ knihy, po jejímž dočtení máte takový ten prázdný pocit, který značí pozitivní názory. Netvrdím, že je to něco epického, jen je to kniha, kniha, která stojí za více přečtení a která by měla zaujmout.

"Nech mě tady, starý brachu.
Teď už to zvládnu.
Nedělej si starosti, už se nepokusím podvést osud.
Poznám, kdy jsem prohrál."



Chtěla jsem se hlavně zmínit o tom, že je kniha hned na začátku psána tak, abyste byli v obraze (kdopak četl Smečku a byl ze začátku celý na větvi z toho, že vůbec neví o co jde?). Tohle jsem velmi ocenila, zejména z toho důvodu, že můj mozek se opravdu nerad namáhá, když musí všechny dílky puzzle skládat dohromady sám. A jsem si jistá, že nebude jediný. :)



"Co to bylo?"
"Zůstaň ležet. Nevstávej."
"Zdálo se mi to, Stephene? Ten křik?"

Jsem si ale jistá, že vás bude zajímat i to, jak moc je kniha shodná s tím, co "bylo". V tomto směru nemusíte mít žádné starosti. Kniha je napsána tak, že jsem neměla ani nejmenší pochybnosti ohledně prostředí a vůbec celé té společnosti. Působilo tona mě velmi realisticky a já nevím jak vy, ale já si dobrou knihu představuji přesně takto. Právě díky této skutečnosti se mi četla velmi lehce a opravdu jsem neměla ani sebemenší nutkání knihu odložit.

"Nu, mladý pane doktore.
Domyslela jsem si, že jste nepřišel na společenskou návštěvu.
Nebo že byste si chtěl znovu pronajmout pokoj, kde jste se tuhle v noci prospal?"
"Přišel jsem vyrovnat dluh."

Nevím, jestli se to dá počítat negativum, ale... Mně prostě přijde až neuvěřitelné, co se v té knize dělo. Jenom třešničkou na dortu je Edward se Stephenem a jejich přátelství. Já nevím, ale nějak to postrádá logiku. Vím, že se to skutečně stalo, ale prostě tomu nejde věřit. Na jedné straně mi přijde věrohodné prostředí, ale na straně druhé mi pár věcí nesedí. Chvilkami mi to kazilo celkový dojem, protože jsem nad tím přemýšlela víc, než je zdrávo. Proto knize nedávám plný počet bodů, neznamená to však, že se mi nelíbila. Proto čtěte, čtěte a čtěte. :)

Poučení:
Poučení? Ehm... Vypisovat je tu všechna by mi zabralo asi celý rok. Nechcete si to raději přečíst? :D

Závěr:
Tato kniha se hodí rozhodně víc pro dospělé, nehodí se pro teenagery, kteří mají rádi fantasy, YA, dystopie a další podobné žánry, protože tato kniha je s historie a je spíš "obyčejného" typu. Pokud si ale chcete stejně jako já rozšířit obzory, nebo máte jednoduše rádi tento typ knih, měli byste si ji přečíst. Určitě vás nezklame. :)

Recenze: Bratrstvo: Vyděděnci

15. srpna 2012 v 14:27 | Ells |  Recenze na knihy
Název: Bratrstvo: Vyděděnci / The Outcasts
Autor: John Flanagan
Série: Bratrstvo / Brotherband Chronicles
Díl: 1.
Počet stran: 402
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj:
Pozn.: Dávám sem oficiální anotaci, protože jsem tak trochu mimo a vím, že tak ještě delší dobu zůstanu, takže se nezlobte.
Ve Skandii existuje pouze jediná cesta, jak se stát bojovníkem. Chlapci jsou vybíráni do skupin zvaných bratrstva a musejí podstoupit tříměsíční výcvik v námořnických dovednostech, ovládání zbraní a bojové taktice. Bratrstvo stojí proti bratrstvu a soutěží spolu v řadě úkolů. Vítěz může být jen jeden.
Když se Hal Mikkelson, syn skandijského otce a araluenské matky, stane nedobrovolným vůdcem bratrstva vyděděnců, musí se tohoto úkolu zhostit, jak nejlépe umí. Bratrstvo Volavek se silou ani počtem sice nevyrovná dalším dvěma skupinám, ale jeho členové mohou svou vynalézavostí, důvtipem a odvahou všechny jen překvapit.

První dojmy z obálky:
Středověk. Hnědá. Kožešiny. Hm, to bude něco, co se milovníkům klasické fantasy bude líbit.Každopádně sedí k tématu a musím uznat, že je opravdu krásná. Navíc je mnohem hezčí, než co mají v originálu. :)

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Trochu víc, ale ne tolik, aby to bylo nějaké nadlidské dílo. Mé očekávání kniha tedy rozhodně splnila a řekla bych, že i předčila. :)

Menší seznámení s knihou:
Bratrstvo: Vyděděnci je kniha od autora Hraničářova učně. Tato série byla velmi úspěšná a alespoň dle mého názoru jsou Vyděděnci lepší. Čtenáři Johna Flanagana rozhodně nebudou zklamaní. Kromě toho je Bratrstvo ze stejného světa jako Hraničářův učeň.

O autorovi:
John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše novou sérii "Bratrstvo".

V roce 2012 by se měl o této sérii natáčet celovečerní film.

Autorův web: http://www.rangersapprentice.com/

Proč jsem si knihu vybrala:
Zprvu jsem ji ani neměla na seznamu. V balíčku se mi prostě ocitla jako malé překvapení, které jsem si celkem oblíbila. :)

Recenze:
Pfff... Jak začít? Takhle jsem se ptala už x krát, co? A pokaždé jsem si odpověděla sama. Bohudík. Ale teď už bych ráda přešla k příběhu. :) Když jsem knihu dostala, nechtěla jsem si ji přečíst. Nemám ráda klasické fantasy, to moc dobře víte. Protože je ale od Johna Flanagana, autora, který napsal Hraničářova učně, přinutila jsem se od ní očekávat trošičku víc (to
jsem ale už říkala v chvástačce, že? :) Hraničářova učně jsem sice vůbec nečetla, ale byly na něj dost kladné ohlasy, co se týče blogerů. :) Navíc anotace taky nebyla zrovna nudná a Bratrstvo je ze stejného mozku, takže proč ne?

"Představ si, že by to byla Tursgudova čelist!"
"Tak, teď chci, abys zkusil ještě něco jiného.
Udeř mě levičkou a pak okamžitě pokračuj pravým hákem.
Pořád jdi po něm. Použij hák a vyřiď ho."

Po přečtení knihy jsem byla velmi mile překvapena. Ano, přiznávám, ty dlouhé popisy situace mi vadily, stejně jako u Paoliniho, mým jediným štěstím ale bylo, že nebyly TAK dlouhé. Daly se prostě snést, čímž si kniha zasloužila jedno malé bezvýznamné plus. No dobře, to plus představovalo pár bodů, ale jinak nic velkolepého. Jak jsem očekávala, opět mě přivítala třetí osoba. Dalo by se říct, že jsem si na ni už zvykla, takže mi žádný problém nečinila.

"Ta ruka mě občas bolí."
"To je mi líto. Jsem si ale jistá,
že než jsi o ni přišel, zažil jsi bolest mockrát.
A vypořádal ses s ní."
"To je pravda."

Ha! A kdo si teď myslí, že je to klasické fantasy? Všichni? Takže jste se nachytali? To je problém, protože to vlastně žádné klasické fantasy není. Měli byste spíš očekávat víc prvky z YA literatury. Možná právě proto se mi ta kniha líbila. Tedy, ne že by to bylo něco epického, ale je to takový ten typ knihy, co se vám prostě zalíbí. :)
Líbilo se mi, jak autor popisuje vše realisticky - vezměte si třeba ty námořní výrazy, co byly vysvětleny hned na začátku. Mám ráda takové ty autory, co nejdřív prozkoumají prostředí a až poté píšou. Na pár takových, co nevěděli, jaké žblechty na papír píší, jsem už narazila a nebylo to nic pěkného. Takhle jsem si připadala, jako bych v té knize přímo byla. A to se mi moc líbí. Kromě toho ta slovní zásoba… Neobyčejné používání slov, ale ne tak, aby jim obyčejný čtenář nerozuměl. A to je moc dobře. :)

"Myslím, žes je trochu vylekal."
"To je taky správně.
Neměli by je poušťět ven s tak špičatými klacky.
Jsou víc nebezpeční sami sobě než někomu jinému."

Co knize chybělo, byla určitě nějaká zápletka, která by mi vyrazila dech. Jasně, pár překvapení nám autor do knihy přichystal, ale nepočítejte s ničím extra. Řekla bych, že kniha je spíše takovým úvodem na začátek celé série. Když jsem se ale ptala čtenářů Hraničářova učně (neptejte se mě, kde jsem je nabrala, oni si mě více méně našli sami) a oni mi jej nadšeně popisovali, nemohla jsem si pomoct a začala jej srovnávat s Bratrstvem. A hádejte, na jaký jsem přišla závěr? Myslím, že bratrstvo je ještě lepší. A ne, určitě to není tím, že by mi to popisovali špatně, nebo dokonce nezapáleně. Na to můžete vzít jed. Bratrstvo mi přijde prostě propracovanější, realističtější a já nevím, co všechno… V knize je prostě poznat, že má autor už pár literárních děl za sebou.

"Páni! Bjorn měl pravdu! Něco tady smrdí!"
"Překvapuje mě, že tím nosem rozplácnutým po celém obličeji vůbec něco cítíš."
"To sedlo, Stigu!"

Také bych se chtěla ještě zmínit o postavách. Našla jsem si hned několik favoritů. Myslím, že bude stačit, že jako číslo jedna jsou u mě dvojčata. Nevím, co mě na nich zaujalo, ale když byli na scéně, hned jsem se cítila příjemněji. :) Dvojčata jsou prostě… Jak to říct? Je nemožné si jich nevšimnout? A pokud to
nejsou vyloženě zloduši, tak nezamilovat. :D Co jsem chtěla ale hlavně zdůraznit, bylo, že postavy autor udělal… No, prostě normálně. Víte jak to myslím, ne? Postavy byly prostě jako v normálním světě, žádné načinčané postavičky, které jsou až moc dokonalé, nemají špatné vlastnosti… Proč vám to vůbec říkám? Protože když jsem nedávno četla úryvek z nějaké knihy, lezlo mi na nervy, jak bylo znát, že autorka udělala své postavy podle nejvyšších hodnot krásy.

"A proč je hluboká strouha lepší?"
"Protože se do ní vejde víc vody."
"Co je tak úžasného na širší strouze?"
"Protože když je širší, vejde se do ní víc vody."
"Takže, do hlubší strouhy se vejde víc vody..."
"A do širší strouhy se vejde víc vody?"
"Vy nemožní, užvanění hlupáci, jedna je širší,
druhá je hlubší - takže do obou se vejde ÚPLNĚ STEJNĚ VODY!"
"To je pravda. To mě nenapadlo."
"Ani mě."

Toto dílo si určitě získá mnoho čtenářů a myslím, že právě Bratrstvo může leckteré čtenáře přivést na klasické fantasy nebo na YA literaturu. I když si myslím, že to bude spíš ta první možnost, druhá není zcela vyloučena.

Poučení:
Někdy je důležitější mozek než svaly.

Závěr:
Knihu bych doporučila věrným čtenářům Flanagana, ale i těm novějším, kteří si pořád nejsou jisti, jestli si příběh mají, nebo nemají přečíst. Pamatujte, tato kniha není jen obyčejné fantasy. Je v ní víc, než se zdá. :)

Recenze: Závist

11. srpna 2012 v 19:02 | Ells |  Recenze na knihy
Název: Závist / Envy
Autor: Gregg Olsen
Série: Prázdná rakev / Empty Coffin
Díl: 1.
Počet stran: 285
Nakladatelství:
Fortuna Libri
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj: K
atelyn je sama, odtrhnutá od všech svých vrstevníků, depresemi přímo přeplněná. Ale i přes tyto skutečnosti je podivné, že zemře ve vaně, do které spadne kávovar. Dvojčata Hayley a Taylor prostě odmítají uvěřit tomu, že to byla nehoda. Proto začnou pátrat. A jak to tak vypadá, ne marně. Sebevražda? Ani náhodou. Nehoda? Až příliš divné. Vražda? To už je jiná...


První dojmy z obálky:
K
dybych se té knihy předtím tolik nebála, kvůli obálce bych si ji snad i přidala dávno na seznam. Ta obálka je prostě nádherná, mrazivá a hlavně zelená - podle mého je to jedna z hlavních barev příhodná pro pořádný horor. Opravdu už kvůli ní byste si knihu měli pořídit. Vsadím se ale o co chcete, že se vám bude příběh líbit úplně stejně. ;-)

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
H
oror. Děs. Hrůzu. Noční můry. Psycho. A všechna tahle slova, kterých jsem se tak bála, byla mimo mísu. Tedy ano, byl to horor, ale takový dobře napsaný... Ale to ažv recenzi.

Menší seznámení s knihou:
Z
ávist je první díl ze série prázdné rakve, ktterá je u českých blogerů většinou opravdu dobře hodnocená a vychvalovaná. Už jen proto byste se o ni měli zajímat.

O autorovi:
Gregg Olsen v průběhu své kariéry prokázal schopnost vytvořit detailní vyprávění, které čtenáři nabízí fascinující pohled do života lidí (skutečných či smyšlených), kteří se ocitli uprostřed podivných okolností. Nejlépe prodávaný a cenami ověnčený autor Olsen napsal šest románů a osm knih literatury faktu. Gregg Olsen, rodák ze Seattlu a otec dvojčat, žije v Olalla ve Washingtonu se svou ženou, několika kuřaty a dvěma psy: Milem (kokršpaněl zběhlý ze školy poslušnosti) a Suri (trpasličí jezevčík s obrovskou potřebou mít všechno na povel).

Proč jsem si knihu vybrala:
Popravdě? Já ji vůbec nechtěla. Horory fakt ráda nemám, nečtu je a i když tahle kniha vypadala dobře, ruce jsem od dala pryč. Ale když se mi naskytla příležitost, neodolala jsem a z té zásilky ji rozbalila stejně horlivě jako Banku těl. Teď děkuji bohu, že mi ji nakladatelství poslalo k recenzi, protože ta kniha je opravdu úžasná.

Recenze:
Čtení knihy jsem hodně dlouho oddalovala. Proč? Já myslím, že byste na to určitě přišli sami, ale nač vás nechávat v nejistotě? Bála jsem se jí. Já horory opravdu nečtu a zatím jsem přečetla takové dva, u kterých se nebylo ani možné bát, protože... kdo by se bál vany nebo oslnivě krásných blondýnek? No dobře, někdo asi ano, ale na mě to nijak zvlášť nepůsobilo. Proto, když jsem už viděla jen obálku knihy, bála jsem se opravdu hodně a nahlas jsem si řekla, že si ji NIKDY nepřečtu. No... Nikdy neříkej nikdy - to už jsem se měla naučit dávno od The Fray. A nově také od téhle
knihy. Na zadní straně mě ale upoutal (no dobře, trochu i zhrozil) fakt, že jde o příběh inspirovaný podle skutečné události. A k tomu události, která se týkala šikany. Tohle téma mě opravdu zajímá, mám s touto situací zkušenosti (a kdo v dnešní době nemá?), takže jsem se tedy vrhla do čtení. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že to vydala Fortuna Libri a já si říkala, že už kvůli té Bance těl to musím začít číst a zpracovat recenzi. No, a tak se stalo, že jsem přečetla prvních třicet stran, polovinu a celou knihu...

"Mrtví přeci neslyší"
"Jak to víte?"

Na začátku jsem byla značně skeptická kvůli těm neustálým náznakům, že je to jen začátek a že se všechno změní a bla bla bla. Zároveň jsem se ale i bála, ani nevím proč, když tam nic zvlášť děsivého nebylo. Tedy na začátku. Kniha se mi ale četla lehce, líbilo se mi, že má velmi krátké kapitoly, které byly pokaždé opravdu dobře zakončeny a kupodivu mi nevadila skutečnost, že je příběh psán ve třetí osobě. Ani to autorovi nemůžu vytýkat, když vím, kolik pohledů postav se muselo vystřídat. A věřte mi, že jich bylo opravdu hodně. Kniha se mi četla opravdu lehce, líbily se mi ty krásné popisy situace a takové to klasické obkecávání, které by mi asi obyčejně vadilo, ale tady se mi to hodilo. Bylo to tak hezky napsané, že jsem ani nechtěla, aby autor zase přeskočil k základním linkám příběhu. Přímé řeči bylo v příběhu značně méně než těch už výše zmíněných popisů a dumání proč je mravenec nesmrtelný. :D Přesto to ale nevadí a kniha se čte lehce jako pírko - ale to už jsem říkala, co?

"Myslíš, že měla deprese?"
"Deprese? Jak to mám vědět?"

Když se ale kniha rozjela, ta upozornění, že je to jen začátek byla oprávněná. V knize na mě čekalo bezpočet překvapení a věřte mi, že i ti nejlepší detektivové by byli vyvedení z míry. Opravdu, u téhle knihy byste neměli mít předsudky, protože s největší pravděpodobností vás vyvede z omylu. A to velmi brzy. Kromě toho počítejte s tím, že na konci budete ještě překvapenější víc než obvykle. Proto kdo má rád takové ty epické konce, nebo prostě konce, které ve vás zanechají dojem raněného zvířete, kvli tomu, že po ruce nemáte další díl, tahle kniha je pro vás opravdu vhodná.

"Přeju veselé Vánoce! Nedělej nic, co bych neudělal já!"

Kniha je velmi realistická z prostředí na vás čiší ty emoce - dost za to mohou ty skvělé popisy a opravdu je to jako kdybyste byli přímo s hrdiny. Takové knihy přímo zbožňuji, protože se s tím obyčejně pojí ta lehkost čtení, jak už jsem se zmiňovala víše. Mimochodem, v mnoha recenzích jsem se neustále dočítala o tom, jaký je to horor, ale skoro nikde (až na Rodaw u které jsem shlédla to krásné video - samozřejmě nepopírám, že recenzí, kde se tato skutečnost zmiňuje není víc) se blogeři nezmínili o tom, že to není úplně zcela kniha bez... nadpřirozených prvků. Ne, nemám na mysli fantasy, ale prostě takové to lehké nadpřirozeno, které obyčejně do našeho světa nepatří. Proto se nebojte, že jde jen o obyčejný horor. A i když nejsem moc zběhlá v hororech, musím říct, že na mě dílo působilo opravdu originálně - originální díla jsou přece ta nejlepší, ne?

"Proč se se mnou nechceš sejít?"
"Protože nevím, kdo jsi."

Ráda bych se také zmínila o tom, že je tato kniha vhodná i pro ty, co hororům prostě moc neholdují, ale chtěla by si přečíst něco pro YA čtenáře. Jasně, nepopírám, bojíte se, ale je to takový ten lehčí typ hororu, který snese snad i ten největší strašpytel. Tedy pokud si knihu nečtete těsně před spaním okolo půlnoci a okolo vás nezuří bouřka. To je potom kapánek problém, protože se vám za 1. nebude chtít spát a za 2. se budete bát docela hodně, protože si můžete být jisti, že na vaše sny to bude mít dopad zcela určitě. Ráno, nebo spíš odpoledne vzhledem k tomu, jak pozdě usnete, se ale na ni znovu vrhnete i přes ten děsivý opar snů. Kniha je tak napínavá, že odtrhnout se od ní, je opravdu velký problém.

"Máš teď nějaký pocit?"
"Ne, a ty?"

A víte vy co? Já opravdu nevím co mám zkritizovat. Možná, že bych mohla opět poukázat na chybky, které se tentokrát v textu vyskytují podstatně méně než u Banky těl (zlepšení jsem opravdu uvítala, ale pořád to nebylo úplně ono). Já vím, že by se na každé knize mělo najít nějaké negativum, ale tady mi to prostě nejde. Fortuna Libri si k překladu
vybírá opravdu skvělé knížky a jak to tak vypadá, brzy jich budu mít od nakladatelství pěknou sbírku. :)

Poučení:
Nikdy neříkej nikdy.

Závěr:
Tato kniha je vhodná snad pro všechny nadšence YA literatury. Nezáleží na tom, jestli máte rádi fantasy, sci-fi, dystopie, nebo jen obyčejné románky, TUHLE knihu si prostě přečíst musíte, i kdybyste nechtěli. Je úžasná, mrazivá a hlavně poutavá a originální. Mazejte hned do knihkupectví, nebo do knihovny a začněte číst, protože tuto knihu na svém seznamu přečtených knih prostě mít musíte. A ten BookTrailer... Ááá! O_O

Hunger Games: Aréna smrti

8. srpna 2012 v 2:55 | Ells |  Prázdninové filmobraní
Tento článek je součástí projektu Prázdninové filmobraní, které má na svědomí Kačí a Syki.

Název: Hunger Games: Aréna smrti / The Hunger Games
Rok: 2012
Délka: 142 min
Země: USA
Žánr: Dystopie / Sci-Fi / Dobrodružný / Akční / Thriller
V hlavních rolích: Jennifer Lawrence, Liam Hemsworth, Elizabeth Banks, Josh Hutcherson, Willow Shields, Woody Harrelson, Alexander Ludwig, Amandla Stenberg
Hudba: Danny Elfman
Režie: Gary Ross

Oficiální obsah: V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život. Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována a nabídne svou účast dobrovolně. Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska… Dokáže přežít v divočině, když se všichni snaží o to, aby nespatřila další úsvit?

Recenze:
Asi bych měla začít tím, jak je ten film perfektní, že ho musíte pustit a bla bla. Jenže je zde malý problém. Já na to nemám sílu. Ten film... Propána, to film ani není! Když jsem ho viděla poprvé v kvalitě kinorip, celý film jsem myslela, že se rozbrečím jako malá holka. Já ale u filmů ani u knížek nikdy nepláču. Ostatním to nezazlívám, ale u mě mi to připadá divné. Už tak jsem dost přecitlivělá, ale bečet u filmu? Nikdy! Proto tohle považujte za obrovský úspěch. Proč jsem recenzi tedy nenapsala už v březnu? Chtěla jsem počkat do té doby, než Hunger Games budou dávat u nás v kině. Nebo ne. Nechtěla. Ale máma mě přinutila. Šve mě to, ubíjí mě to a to nejen z toho důvodu, že jsem film měla vidět až někdy v červenci, ale také z toho, že jsem ho v kině neviděla nikde. Nebudu vám lhát, reálné situace vždycky probrečím, jinak se dusím (myslím to vážně, ale o tom zatím nikdo z rodiny neví). Ale zpátky k tématu. Prostě jsem se rozčílila, nepopírám, slzy začaly téct, a tak se má rodina těšila na skvělý výlev a následné klení při migréně (áno, když se nerozbrečím, dusím se, když brečím moc dlouho, mám migrénu - good life, right?). Takže jsem čekala a když jsem měla do kina jít, nešla jsem. Mám slíbeno, že půjdu ještě do toho kina, co je od nás dál, ale já už na to doslova prdím, protože to odmítají dát na program. Nevýhoda toho, že bydlíte na venkově. Takže tentokrát zabojovalo ulož.to - ty to děláš, já to dělám, tak proč ty tajnosti? Jakmile bylo vše v počítači, titulky byly sloučené a já se chtěla jít dívat na televizi, nešlo to. Byla jsem pěkně rozzuřená z toho, že musím počkat na hlavu rodiny, která přijde až o půl jedenácté večer. Hm... Nakonec jsem se na HG začala tedy dívat v jedenáct celá nadšená ve tmě s rukama pevně na konzoli, kdybych nestihla přečíst titulky. A tak to začalo.

Zamrazilo mě několikrát, poprvé to bylo, jak obyvatelé 12. kraje pozvedli na pozdrav své ruce. Dál to bylo při té kráse kapitolu a dál už končilo to bobulemi. Myslím bobulemi a Senecou a celým tím brilantním závěrem. Ale hezky na začátek. Husí kůži máme tedy za sebe, že? Pokračovala bych tím, jak se film shoduje s knihou. Popravdě... Tohle byl nejlepší film natočený podle knihy, jaký jsem kdy viděla (Twilight ať jde se svým Patizónem k čertu a The Vampire Diaries jsou přece seriál, ne? :D). Štve mě, že museli několik postav vystřihnout a scény zjemnit, jinak by to každému rozdrásalo nervy. Co ale oceňuji, je ten vynikající Casting (kromě "pár" hříček, jako třeba Peeta a Hurikán). Jennifer se mi jako Katniss osvědčila, akorát mi u ní vadila ta světlá pleť a modré oči (čočky by jí snad dát mohli, ne?!), Haymitch je sice jiný, než jsem si ho představovala, ale myslím, že je lepší než v knize, i když s vtípky občas zaostává, Cetkie byla dokonalá aneb "That is mahagony!", i když mohla mít trochu pestřejší růžovou, je to přece Cetkie! A potom je zde Cinna, dokonalý Cinna, kterého jsem si nepředstavovala nijak, protože filmový Cinna byl opravdu skvělý a potom se zmíním ještě o Routě a Prim... Routu jsem si představovala jinak, ale nestěžuji si. Prim se mi jako malá holčička opravdu líbila. A teď Hurikán a Peeta. Hurikán, nebo taky Liam Hemsworth, to je samostatná kategorie o které raději ani mluvit nebudu a Peeta. Hmpf. Proč zrovna tenhle herec? Nevím, většina lidí ho má ráda, ale na mě nepůsobí dobrým dojmem. Ta hranatá a široká čelist se mi k Peetovi prostě nehodí. :-/

Co bych ohodnotila dál je to citové vypětí. Ve většině případů to bylo převedeno na plátno lépe než skvěle, ale ta scéna s květinami a Routou mě zklamala. Málo květin. Měla jí je vplétat i do vlasů. Jennifer hrála dobře, nepopírám, ale tvůrci filmu to prostě nedotáhli do takové míry, aby mě z toho POŘÁDNÉ zamrazilo. Kromě hysterie Katniss ta scéna stála za houby. No dobře, přeháním, ale nebyla prostě podle mých představ. Co mi chybělo bylo, jak měl jeden tvůrce her spadnout do mísy s punčem. A Haymitch pěkně taky! Tolik času navíc by to zase nebylo. :D A vtip by to přidalo zaručeně. Pozitivní na filmu bylo, že bylo vše barevně dobře laděné. Dobře vystihli vybledlé barvy 12. kraje, pestré barvy Kapitolu, ale i temnotu v aréně, které bylo tak akorát. Nemám totiž moc ráda noční scény - nic nevidím. Co mě zmátlo, byl boj s Catem. já tyhle matoucí potičky vážně nemám ráda. Nic nestihnu pochytit a pak bum! - je konec. Což mě přivádí k hudbě.

Znáte takové ty typy filmů, které jsou mizerné, ale mají dobrou hudbu? Tady je to přesně naopak. Celý film tam nezazněje jediná výrazná tónina, která by se vám vryla pořádně do paměti, až na konci slyšíte pravý orchestr a máte tendenci spustit slzy. Proto, když jsem film dnes (včera) sledovala už podruhé, hudbu jsem poslouchala o něco vehementněji a zjistila, že i když ji na první pohled nezaznamenávám, právě v těch chvílích, kdy zní, mrazí mě z toho. Jako například ta scéna, kdy Peeta mává z vlaku obyvatelům Kapitolu. Tvůrci chtěli zdůraznit drsnost celého filmu tím, že hudbu nechali hrát v pozadí, ale pořád nevím, jestli udělali dobře.

Tvůrci omezili i polibky Peety a Katniss a takové ty zamilované blbůstky, co si povídali. Proto jsem se smála, když můj táta brblal, co to tam zase dělají. Nechápal mě a já jsem za to ráda. Což mě přivádí k myšlence... Když Katniss měla vstoupit do arény, do pokoje se nastěhoval i táta a začal se dívat se mnou. Probíhalo to jako obvykle... Co je to za kravinu, já sleduju jen kavalitní filmy a ble ble ble, ale víte co? Díval se dál. Tyhle geny nemám po mámě, to vím jistě. Proto můžu s klidem říct, že to není kravina pro puberťáky, jinak by ten člověk, co si říká dospělý odešel. Na brblání jsem už zvyklá, takže jsem o brala jako průzkum, jestli se na film mohou dívat i starší kategorie. Vypadá to, že jo.

Celý závěr jsem nedýchala a ten zvlověstný podtón při konečné scéně mě navnadil na druhý díl, který bude bohužel až příští rok. Vím, že jsem skákala od věci k věci, ale když jsem z něčeho rozpolcená, tak taky rozpolceně píšu. A ne, nespraví to jeden nebo dva dny vyšumět a až potom psát recenzi. Kdybych psala tento článek v březnu, myslím, že byste se chytali za pačesy a křičeli na celý pokoj, ať nachám toho ječení a chrlení odstavců jeden přes druhý. Tfuj... Šmarjá, já se tolik rozepsala! Proto asi už nemám sílu vkládat obrázky, trailery a kdesi cosi. Podle mě je to stejně zbytečné. Film shlédnete tak jako tak, to vám grantuji, jinak vás večer přijdu navštívit.

PLK-D: Knihy, které přilákají potencionální objekt(y) letní lásky

5. srpna 2012 v 23:24 | Ells |  Potřeštěné letní kniho-dumání
Článek je součástí Potřeštěného letního kniho-dumání, které pořádá VeEee.


Taky jste vždycky chtěli zažít tu správnou a nespoutanou letní lásku? Ukradené polibky, nekončící procházky a krásně přiblblý výraz na tváři. Jenže ono je z toho nakonec prd a tak hledáte pomoc v knihách. Sestavte seznam 5 knih, které jsou podle vás zaručeným lákadlem pro opačné pohlaví anebo knihy, v nichž jste našli inspiraci a napište, proč jste si vybrali právě je.


*** *** *** *** ***

Moje "lákadla"? - No Twilight určitě ne

*** *** *** *** ***

1. Hunger Games
Má boží obálku ,která by se mužskému osazenstvu mohla líbit a navíc... Ten kdo je nadšený knihomol ji asi zcela určitě znát bude. Což znamená... Kluk na háku a ještě k tomu takový, který rád čte.









2. Eragon
Draci na obálce kluky nejspíš přitahují (vlastní zkušenost potvrzena), proto hned na druhém místě Eragon. A opět platí to, co u HG. Knihomola by to mohlo zajímat.










3. Leviatan
Stroje, to je u kluků na prvním místě. Tak proč ne tahle "sučástková" obálka, která může přitáhnout i svým obsahem? Hádám, že kluci, co rádi čtou, by si Leviatana určitě zamilovali.










4. Měsíční píseň
Dalším lákadlem může být dokonalá Mercy, která by snad měla uchvátit každého chlapa. Zábavné by ale bylo vysvětlovat, že to není žádná striptérka, ale kojot. :D









5. Prokletý maturiťák
Už jen že to přilákalo mého tátu značí o tom, že ta obálka něco do sebe má. :D Skvělá kniha s jejíž pomocí se může navázat skvělý flirt. :D











Recenze: Cinder

4. srpna 2012 v 21:30 | Ells |  Recenze na knihy
Název: Cinder / Cinder
Autor: Marissa Meyer
Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles
Díl: 1.
Počet stran: 386
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Vazba: Měkká

Děj: Cinder je kyborg. Co je to kyborg? Představte si, že máte havárii. Jedinou možností, jak vám pomoci, je nahradit ty části těla, které už nebudou schopny normální funkce jako doposud, "robotickými" náhražkami. A právě tito kyborgové jsou losováni. K čemu? Náš svět sužuje příšerná nemoc - letumóza - na kterou není lék. Vědci se snaží přijít na to, jak zabránit hromadnému úmrtí a co víc. Snaží se zabránit tomu, aby zemřel jejich císař. Bohužel, pokroky nejsou téměř žádné.
A jak do toho zapadá již zmíněná Cinder? Tak, že byste to ve snu ani nečekali.

První dojmy z obálky:
Sakra. Ona je jiná, než ta originální. A mně se ta noha na podpatku tak líbila. I když... Ne, nelíbila se mi zase tak moc. Tal kost mi lezla na nervy. Bohužel ale byla lepší než ta naše česká. Plus má ale za tak krásné fialové pozadí. A za ten motiv takových... Jak to mám nazvat? Nejlepší bue říct, že myslím "to" co má Cinder na své pravé ruce. Ten účas ale působí kapánek divně. A bohužel jí ty šaty dělají boky. Ona nemá boky. Ona je plochá jako pravítko. Nemá ženské tvary. Proto u mě obálka ztrácí pár bodů. Přesto ale celkový dojem není špatný.

Hodnocení obálky: 6/10

Co jsem od knihy čekala:
Hodně. Očekávala jsem od ní hodně. Víte, když mi můj "šestý smysl" sdělí, že to bude FAKT dobrá kniha a že ji musím mít, tak to pokaždé stojí za to. A hádejte, co. Opět se mi mé očekávání vyplnilo.

Menší seznámení s knihou:
Kniha Cinder je prvním dílem ze série Měsíční kroniky. Tato série je plánována jako tetralogie a pokračování tohoto příběhu se bude jmenovat Scarlet. Slyšíte správně, bude. Kniha v originálu vyjde až v roce 2013. Sice už v únoru, ale ti co Cinder četli, mi jistě dají za pravdu, že je to úmor. Mimochodem... No, i když, to si nechám až k samotné recenzi. :)

O autorce:
Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu "The Phantom of Linkshire Manor," která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.

Její web najdete na adrese www.marissameyer.com

Proč jsem si knihu vybrala:
Proč, proč... Protože jsem ji už dřív viděla v AJ a zaujala mě, proto když vyšla u nás, na seznam jsem ji zapsala téměř okamžitě. A vyčkávala. A vyčkávala. A znovu vyčkávala. A pak bum! Bylo to tady.

Recenze:
Když jsem knihu začala číst, byla jsem opravdu zmatená. Jak si mohla vytrhnout nohu? - To byla má první myšlenka, když jsem byla na začátku té úžasné knihy, co snad ani knihou není. Co tím chci naznačit? Určitě to, že autorčina fantazie je bezmezná. Já jsem zatím v žádné YA knize nečetla o světu, kde by byli roboti, kyborgové a společně s nimi koexistovali i lidé. Právě proto byl pro mě tento svět neuvěřitelně odlišný. A hlavně zajímavý. Pokud tedy hledáte něco originálního, o čem jste s největší pravděpodobností ještě nečetli, Cinder vás může upoutat stejně tak jako mě. Dávejte si ale pozor, na začátku vám může vyskákat nespočet otázek, doporučuji ale u knihy vydržet, protože vše potřebné se brzy dozvíte. Nebo alespoň já se všechno potřebné dozvěděla.

"Byl dostatečně zdvořilý na to, aby ji neupozorňoval, že má na čele skvrnu od vazelíny."
"Ó, to snad ne!"
"A co? Jsem mechanička. Ušpiním se. Jestli chtěl, abych se kvůli němu vyfintila, měl mi zavolat předem."

Na začátku mě zamrzelo, že je kniha psaná ve třetí osobě - tj. Cinder udělala to a tamto... Nelíbilo se mi to. A to vůbec. Vy mě už určitě znáte a víte, že mám raději knihy, kde se píše v osobě první a já mám úvahy hrdiny jako na dlani. Po pár stranách Cinder jsem ale zjistila, že mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Tento styl psaní jenom podpořil to, co knize dávalo "šťávu". Byly zde popisovány především situace, kde se s postavami něco dělo. Úvahy, deprese a vůbec všechny vnitřní pochody zde byly je okrajově a já si smlsla především na přímé řeči a již výše zmiňovanému popisování situace. Třetí osoba zde byla ale záměrně. Autorka párkrát prostřídala pohled Cinder, prince Kaie a také "někoho" dalšího. To mi umožnilo seznámit se se světem Cinder ještě o trochu lépe. Co to tedy zapříčinilo? Neprostou nemožnost se od knihy odtrhnout. Jenže já hloupá chtěla knihu číst jen tehdy, když bylo kolem půlnoci. No, myslím, že si dokážete představit, jak to dopadlo. Má kovová lampička byla rozsvícená pěkně dlouho, případné mušky, které přitáhlo světlo bylo sežehnuty (a to doslova - výhoda toho, když se vám pokaždé lampička rozhoří jako v peci) a moje máma mě pokaždé musela upomínat, abych šla už konečně spát. Yep. To je potom legrace, co?

"Tohle není vznášedlo. Je to auto. Poháněné benzinem."
"Vážně? Myslela jsem, že auta byla víc... já nevím, asi nóbl."

Co mi přišlo zláštní, bylo pořád si připomínat, že je hlavní hrdinka Cinder na východě a v jejím okolí nejsou Evropané, ale Asiati. Ne, tím nemíním, že je to špatně, ale sami mi musíte dát za pravdu, že je to nezvyk. Proto, když byl na scéně princ Kai nebo kdokoli jiný, pořád jsem si je představovala jinak, než vypadali. Pro ty, co ale žijí v Asii to může být výhoda... Tedy až na Cinder, která Evropankou skutečně je.

"Nepřibližujte se s tím ke mně."
"Nebude to bolet, slečno Linh."
"To mě nezajímá. Nechte moji hlavu na pokoji. Já nejsem žádný z vašich pokorných dobrovolníků."

A teď konečně přišlo na řadu to, co jsem vám už chtěla sdělit v kolonce Menší seznámení s knihou. Pro vás to bude určitě odhalení, které byste nečekali (ha, ha). Kniha je moderním zpracováním Popelky. Tadá! Napovědět vám už ale mohl i název knihy. Cinder - Cinderella. Popelka. Mimochodem, může mi někdo říct, proč si pořád nedokážu zapamatovat, jak se to v angličtině píše? To by mě milá paní učitelka hnala... Ale teď zpět k příběhu. Ta podobnost s popelkou se mi na knize líbila snad nejvíc. Nemusím vám ale snad říkat, že i tak budete v několika okamžicích opravdu překvapeni. Cinder má s Popelkou společné opravdu jen takové ty hrubé základy. Tím míním... Posluhovačka své zlé nevlastní matky a jejich sester, princ... Odlišností ale může být už jen to, že jedna ze sester je hodná. Alespoň já jsem četla příběh popelky ve verzi, že obě sestry byly zlé. Jen pro zajímavost, další díly budou pokaždé o jiné hlavní hrdince a budou na motivy Červené Karkulky (Scarlet), Rapunzel - ne, počeštěná Locika se mi opravdu nelíbí (Cress) a Sněhurky (Winter). Já nevím jak vy, ale už tyto skutečnosti mi přivodily husí kůži.

"Něco mi tady chybí."
"Co? Co vám tam chybí?"
"Malá zelená světluška."

Ještě bych chtěla poukázat na to, že by se vám mohlo líbit, jak dokáže být Cinder a hlavně Kai sympatický. Nebo alespoň mě sympatičtí připadali. Myslím, že je to rozhodně lepší, než když máte celou dobu chuť hlavní hrdiny zabít. Cinder ani Kai si na nic prostě nehráli. Očekávali to nejhorší a já vím, že bych to neměla říkat, ale právě tahle vlastnost dělá hlavní hrdiny opravdu sympatické. Ten, kdo očekává od světa to nejhorší, je také nejlépe připravený. To mi připomnělo Hostitele a větu "Jen blázni mohli přežít. Normální lidé neměli šanci." Nebo alespoň tak nějak to tam bylo.

"Neměl byste mít ochrannou masku?"
"Pročpak? Jste nemocná?"

Myslím, že je načase poukázat i na negativa. Nebo spíš negativum. Připadalo mi, že u pár pasáží se autorka inspirovala pohádkovým příběhem popelky až příliš. Opravdu, pár věcí bylo na dystopii až příliš růžových. Bum! A najednou je všechno v pohodě. Tohle by se v dystopiích stávat nemělo. Opravdu ne. To je z části ten důvod, proč jsem knize trochu ubrala na hodnotě. Dalším důvodem ale bylo, že jsem postrádala tu potřebnou jiskru, co by knihu udělala takovou, jaké je třeba Hunger Games, Banka těl, Twilight (ne, této posedlosti se
opravdu nikdy nezbavím), nebo třeba Vampýrská akademie. To ale neznamená, že mě kniha zklamala. Naopak. Od knihy jsem očekávala hodně a ona mi také hodně dala. Dokonce víc, než jsem očekávala.

Poučení:
I když se zdá, že už je všechno beznadějné, může přijít světlo.

Závěr:
Ti, co nad knihou pořád váhají, váš strach je zbytečný. Jděte do toho. Kniha je opravdu úžasná a originální. Hodí se hlavně pro ty, co mají rádi dystopie a jejich spád, drsnost (ok, té tady není tolik, kolik by bylo za potřebí, ale určitá dávka se knize bohudík dostala) a poutavost. NENÍ JEN PRO TEENAGERY. Proto pokud jste už starší, ničemu to nevadí.

PS: Krásným BookTrailerem to jen začíná. :)