Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

Recenze na knihy

Recenze: Útulek pro padlé ženy

20. srpna 2012 v 19:28 | Ells
Název: Útulek pro padlé ženy / The Whores' Asylum
Autor: Katy Darby
Počet stran: 446
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj:
Edward Fraser = budoucí kněz nebo akademik. Stephen Chapman = budoucí medik zaměřený na "ženské rozmnožovací orgány". Dva muži, tak rozdílní a plni protikladů mezi sebou najdou kupodivu velmi silné pouto přátelství. Nacházíme se "někde" v období na počátku první světové války - o tom ovšem tato kniha není. Edward Fraser nám vypráví svůj životní srdcervoucí příběh sahající od jeho studentských let přes tragédii Antonia Valentiho, pohled Henryho Herewarda, po zpověď Stephena Chapmana a Anny Sadlerové.
Ptáte se, jestli je to nudný příběh, který ani nestojí za zmínku? Ne, to určitě ne. Je to příběh, který vás překvapí, zarmoutí, obohatí novými zkušenostmi a poznáním.

První dojmy z obálky:
Řeknu vám to popravdě. Obálku jsem shlédla až po přečtení knihy. Myslím v elektronické podobě - měla jsem pracovní výtisk. Mě osobně by v obchodě asi vážně nezaujala, ale to já nemůžu hodnotit, protože do této doby jsem neměla o historické knihy vůbec zájem. No, i když je pravda, že Pýcha a předsudek a Na Větrné hůrce jsem si prostě koupit musela. Pro lidi, co mají rádi takovou tu knižní klasiku (i když vážně nevím, jestli se to mezi klasiku počítá, když je to kniha vydaná v roce 2012 (Knižní klub chválím už jen z toho důvodu, jak rychle knihu vydali), je tato obálka ale určitě lákavá a je naprosto shodná s tématem. Proto palce nahoru. :)

Hodnocení obálky: 9/10

Co jsem od knihy čekala:
Třetí osoba, nudné prokousávání knihou, nic pro mě... Ale TOHLE mě překvapilo opravdu hodně.

Menší seznámení s knihou:
Útulek pro padlé ženy je kniha sepsaná z pamětí Edwarda Frasera, který skutečně žil a vůbec, všichni v knize žili. Nebo jsem to tak alespoň pochopila. Zdá se téměř neuvěřitelné, že celá ta kniha je napsána podle skutečné události. i když, to už tu recenzuji, raději tedy přeskočíme dál.

O autorce:
Katy Darby studovala anglickou literaturu na Somerville College v Oxfordu. Vzali ji na univerzitu tvůrčího psaní na v Anglii, kde získala cenu Davida Highama. Momentálně vyučuje psaní novel a románů na City University. Žije v Londýně.

Její web: http://www.katydarby.com/

Proč jsem si knihu vybrala:
Chtěla jsem si rozšířit obzory a tohle byl jediný způsob, jak se k tomu dokopat. Chápejte, ty výčitky typu "dostala jsi něco ke zpracovaní, tak to musíš přečíst" zaberou pokaždé, ať už dřív nebo později. Tentokrát to tedy bylo později, ale to už zase předbíhám... ProstěJsem si chtěla přečíst knihu tohoto typu a reading copy představovala tu nejlepší možnost.

Recenze:

Po přečtení knihy mám tolik dojmů, že ani nevím, jak je všechny vypsat sem na stránku, jelikož jsem z přečtení knihy celkem vyšťavená. Upřímně jenom doufám, že pochopíte, co se vám budu pokoušet sdělit. :D Tak... Teď můžu začít psát.



"S radostí tě poznávám, Chapmane.
Jmenuji se Edward Fraser.
Jak to vypadá, budeme se dělit o tohle doupě.
Půjdeš dál?"

Trvalo mi značně delší dobu, než jsem uchopila knihu do rukou a s protočením očí začala číst. Neočekávala jsem mnoho, prostě jen dílo, které mě nebude bavit, při nejlepším to bude příjemná oddychovka. Jenže už po prvních stranách se mé přesvědčení začalo vytrácet. No, vlstně už po první větě... Očekávala jsem 3. osobu, kterou s oblibou někteří autoři píšou, nevěděla jsem, že je to podle skutečné události a proto mě opravdu překvapilo, když jsemu viděla věty psané v první osobě. Nebudu vám lhát, velmi mě to potěšilo. Tento styl mám radši, protože do postav se tak snadno vcítím. V této knize to nebyl absolutně žádný problém a já začala ignorovat zvuky okolí. Už tato skutečnost značí, že knihu budu brzy považovat minimálně za lepší průměr a bohudík se tomu tak i stalo. Celý příběh je psán stylem vyprávění a vy vlastně čtečte paměti Edwarda Frasera. I když udělal mnoho chyb, já samotná si s ním vytvořila jisté pouto a celkem jsem si ho oblíbila. A ještě zvláštnější je vědět, že opravdu existoval.

"Poslyšte, taky byste si mohl očistit ty zablácený boty, a vůbec.
Ten koberec je nový, víme?"


Samozřejmě styl je jen jedna z těch mnoha informací, které potřebujete vědět, abyste si knihu přečetli. Neočekávejte žádná fantasy - to už jste doufám vyrozumněli, ale pro jistotu to zopakuji, protože se mi už stalo, že jsem doporučila jednu "normální knihu" a daná osoba mi vyčinila, že to není nic z toho, co čekala. To, že se jí i přesto kniha líbila, je už věc vedlejší. Chci vám prostě sdělit, že to není obyčejný příběh (ha, ha, už se celkem dost opakuju, že?), ale ten typ knihy, po jejímž dočtení máte takový ten prázdný pocit, který značí pozitivní názory. Netvrdím, že je to něco epického, jen je to kniha, kniha, která stojí za více přečtení a která by měla zaujmout.

"Nech mě tady, starý brachu.
Teď už to zvládnu.
Nedělej si starosti, už se nepokusím podvést osud.
Poznám, kdy jsem prohrál."



Chtěla jsem se hlavně zmínit o tom, že je kniha hned na začátku psána tak, abyste byli v obraze (kdopak četl Smečku a byl ze začátku celý na větvi z toho, že vůbec neví o co jde?). Tohle jsem velmi ocenila, zejména z toho důvodu, že můj mozek se opravdu nerad namáhá, když musí všechny dílky puzzle skládat dohromady sám. A jsem si jistá, že nebude jediný. :)



"Co to bylo?"
"Zůstaň ležet. Nevstávej."
"Zdálo se mi to, Stephene? Ten křik?"

Jsem si ale jistá, že vás bude zajímat i to, jak moc je kniha shodná s tím, co "bylo". V tomto směru nemusíte mít žádné starosti. Kniha je napsána tak, že jsem neměla ani nejmenší pochybnosti ohledně prostředí a vůbec celé té společnosti. Působilo tona mě velmi realisticky a já nevím jak vy, ale já si dobrou knihu představuji přesně takto. Právě díky této skutečnosti se mi četla velmi lehce a opravdu jsem neměla ani sebemenší nutkání knihu odložit.

"Nu, mladý pane doktore.
Domyslela jsem si, že jste nepřišel na společenskou návštěvu.
Nebo že byste si chtěl znovu pronajmout pokoj, kde jste se tuhle v noci prospal?"
"Přišel jsem vyrovnat dluh."

Nevím, jestli se to dá počítat negativum, ale... Mně prostě přijde až neuvěřitelné, co se v té knize dělo. Jenom třešničkou na dortu je Edward se Stephenem a jejich přátelství. Já nevím, ale nějak to postrádá logiku. Vím, že se to skutečně stalo, ale prostě tomu nejde věřit. Na jedné straně mi přijde věrohodné prostředí, ale na straně druhé mi pár věcí nesedí. Chvilkami mi to kazilo celkový dojem, protože jsem nad tím přemýšlela víc, než je zdrávo. Proto knize nedávám plný počet bodů, neznamená to však, že se mi nelíbila. Proto čtěte, čtěte a čtěte. :)

Poučení:
Poučení? Ehm... Vypisovat je tu všechna by mi zabralo asi celý rok. Nechcete si to raději přečíst? :D

Závěr:
Tato kniha se hodí rozhodně víc pro dospělé, nehodí se pro teenagery, kteří mají rádi fantasy, YA, dystopie a další podobné žánry, protože tato kniha je s historie a je spíš "obyčejného" typu. Pokud si ale chcete stejně jako já rozšířit obzory, nebo máte jednoduše rádi tento typ knih, měli byste si ji přečíst. Určitě vás nezklame. :)

Recenze: Bratrstvo: Vyděděnci

15. srpna 2012 v 14:27 | Ells
Název: Bratrstvo: Vyděděnci / The Outcasts
Autor: John Flanagan
Série: Bratrstvo / Brotherband Chronicles
Díl: 1.
Počet stran: 402
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj:
Pozn.: Dávám sem oficiální anotaci, protože jsem tak trochu mimo a vím, že tak ještě delší dobu zůstanu, takže se nezlobte.
Ve Skandii existuje pouze jediná cesta, jak se stát bojovníkem. Chlapci jsou vybíráni do skupin zvaných bratrstva a musejí podstoupit tříměsíční výcvik v námořnických dovednostech, ovládání zbraní a bojové taktice. Bratrstvo stojí proti bratrstvu a soutěží spolu v řadě úkolů. Vítěz může být jen jeden.
Když se Hal Mikkelson, syn skandijského otce a araluenské matky, stane nedobrovolným vůdcem bratrstva vyděděnců, musí se tohoto úkolu zhostit, jak nejlépe umí. Bratrstvo Volavek se silou ani počtem sice nevyrovná dalším dvěma skupinám, ale jeho členové mohou svou vynalézavostí, důvtipem a odvahou všechny jen překvapit.

První dojmy z obálky:
Středověk. Hnědá. Kožešiny. Hm, to bude něco, co se milovníkům klasické fantasy bude líbit.Každopádně sedí k tématu a musím uznat, že je opravdu krásná. Navíc je mnohem hezčí, než co mají v originálu. :)

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Trochu víc, ale ne tolik, aby to bylo nějaké nadlidské dílo. Mé očekávání kniha tedy rozhodně splnila a řekla bych, že i předčila. :)

Menší seznámení s knihou:
Bratrstvo: Vyděděnci je kniha od autora Hraničářova učně. Tato série byla velmi úspěšná a alespoň dle mého názoru jsou Vyděděnci lepší. Čtenáři Johna Flanagana rozhodně nebudou zklamaní. Kromě toho je Bratrstvo ze stejného světa jako Hraničářův učeň.

O autorovi:
John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše novou sérii "Bratrstvo".

V roce 2012 by se měl o této sérii natáčet celovečerní film.

Autorův web: http://www.rangersapprentice.com/

Proč jsem si knihu vybrala:
Zprvu jsem ji ani neměla na seznamu. V balíčku se mi prostě ocitla jako malé překvapení, které jsem si celkem oblíbila. :)

Recenze:
Pfff... Jak začít? Takhle jsem se ptala už x krát, co? A pokaždé jsem si odpověděla sama. Bohudík. Ale teď už bych ráda přešla k příběhu. :) Když jsem knihu dostala, nechtěla jsem si ji přečíst. Nemám ráda klasické fantasy, to moc dobře víte. Protože je ale od Johna Flanagana, autora, který napsal Hraničářova učně, přinutila jsem se od ní očekávat trošičku víc (to
jsem ale už říkala v chvástačce, že? :) Hraničářova učně jsem sice vůbec nečetla, ale byly na něj dost kladné ohlasy, co se týče blogerů. :) Navíc anotace taky nebyla zrovna nudná a Bratrstvo je ze stejného mozku, takže proč ne?

"Představ si, že by to byla Tursgudova čelist!"
"Tak, teď chci, abys zkusil ještě něco jiného.
Udeř mě levičkou a pak okamžitě pokračuj pravým hákem.
Pořád jdi po něm. Použij hák a vyřiď ho."

Po přečtení knihy jsem byla velmi mile překvapena. Ano, přiznávám, ty dlouhé popisy situace mi vadily, stejně jako u Paoliniho, mým jediným štěstím ale bylo, že nebyly TAK dlouhé. Daly se prostě snést, čímž si kniha zasloužila jedno malé bezvýznamné plus. No dobře, to plus představovalo pár bodů, ale jinak nic velkolepého. Jak jsem očekávala, opět mě přivítala třetí osoba. Dalo by se říct, že jsem si na ni už zvykla, takže mi žádný problém nečinila.

"Ta ruka mě občas bolí."
"To je mi líto. Jsem si ale jistá,
že než jsi o ni přišel, zažil jsi bolest mockrát.
A vypořádal ses s ní."
"To je pravda."

Ha! A kdo si teď myslí, že je to klasické fantasy? Všichni? Takže jste se nachytali? To je problém, protože to vlastně žádné klasické fantasy není. Měli byste spíš očekávat víc prvky z YA literatury. Možná právě proto se mi ta kniha líbila. Tedy, ne že by to bylo něco epického, ale je to takový ten typ knihy, co se vám prostě zalíbí. :)
Líbilo se mi, jak autor popisuje vše realisticky - vezměte si třeba ty námořní výrazy, co byly vysvětleny hned na začátku. Mám ráda takové ty autory, co nejdřív prozkoumají prostředí a až poté píšou. Na pár takových, co nevěděli, jaké žblechty na papír píší, jsem už narazila a nebylo to nic pěkného. Takhle jsem si připadala, jako bych v té knize přímo byla. A to se mi moc líbí. Kromě toho ta slovní zásoba… Neobyčejné používání slov, ale ne tak, aby jim obyčejný čtenář nerozuměl. A to je moc dobře. :)

"Myslím, žes je trochu vylekal."
"To je taky správně.
Neměli by je poušťět ven s tak špičatými klacky.
Jsou víc nebezpeční sami sobě než někomu jinému."

Co knize chybělo, byla určitě nějaká zápletka, která by mi vyrazila dech. Jasně, pár překvapení nám autor do knihy přichystal, ale nepočítejte s ničím extra. Řekla bych, že kniha je spíše takovým úvodem na začátek celé série. Když jsem se ale ptala čtenářů Hraničářova učně (neptejte se mě, kde jsem je nabrala, oni si mě více méně našli sami) a oni mi jej nadšeně popisovali, nemohla jsem si pomoct a začala jej srovnávat s Bratrstvem. A hádejte, na jaký jsem přišla závěr? Myslím, že bratrstvo je ještě lepší. A ne, určitě to není tím, že by mi to popisovali špatně, nebo dokonce nezapáleně. Na to můžete vzít jed. Bratrstvo mi přijde prostě propracovanější, realističtější a já nevím, co všechno… V knize je prostě poznat, že má autor už pár literárních děl za sebou.

"Páni! Bjorn měl pravdu! Něco tady smrdí!"
"Překvapuje mě, že tím nosem rozplácnutým po celém obličeji vůbec něco cítíš."
"To sedlo, Stigu!"

Také bych se chtěla ještě zmínit o postavách. Našla jsem si hned několik favoritů. Myslím, že bude stačit, že jako číslo jedna jsou u mě dvojčata. Nevím, co mě na nich zaujalo, ale když byli na scéně, hned jsem se cítila příjemněji. :) Dvojčata jsou prostě… Jak to říct? Je nemožné si jich nevšimnout? A pokud to
nejsou vyloženě zloduši, tak nezamilovat. :D Co jsem chtěla ale hlavně zdůraznit, bylo, že postavy autor udělal… No, prostě normálně. Víte jak to myslím, ne? Postavy byly prostě jako v normálním světě, žádné načinčané postavičky, které jsou až moc dokonalé, nemají špatné vlastnosti… Proč vám to vůbec říkám? Protože když jsem nedávno četla úryvek z nějaké knihy, lezlo mi na nervy, jak bylo znát, že autorka udělala své postavy podle nejvyšších hodnot krásy.

"A proč je hluboká strouha lepší?"
"Protože se do ní vejde víc vody."
"Co je tak úžasného na širší strouze?"
"Protože když je širší, vejde se do ní víc vody."
"Takže, do hlubší strouhy se vejde víc vody..."
"A do širší strouhy se vejde víc vody?"
"Vy nemožní, užvanění hlupáci, jedna je širší,
druhá je hlubší - takže do obou se vejde ÚPLNĚ STEJNĚ VODY!"
"To je pravda. To mě nenapadlo."
"Ani mě."

Toto dílo si určitě získá mnoho čtenářů a myslím, že právě Bratrstvo může leckteré čtenáře přivést na klasické fantasy nebo na YA literaturu. I když si myslím, že to bude spíš ta první možnost, druhá není zcela vyloučena.

Poučení:
Někdy je důležitější mozek než svaly.

Závěr:
Knihu bych doporučila věrným čtenářům Flanagana, ale i těm novějším, kteří si pořád nejsou jisti, jestli si příběh mají, nebo nemají přečíst. Pamatujte, tato kniha není jen obyčejné fantasy. Je v ní víc, než se zdá. :)

Recenze: Závist

11. srpna 2012 v 19:02 | Ells
Název: Závist / Envy
Autor: Gregg Olsen
Série: Prázdná rakev / Empty Coffin
Díl: 1.
Počet stran: 285
Nakladatelství:
Fortuna Libri
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj: K
atelyn je sama, odtrhnutá od všech svých vrstevníků, depresemi přímo přeplněná. Ale i přes tyto skutečnosti je podivné, že zemře ve vaně, do které spadne kávovar. Dvojčata Hayley a Taylor prostě odmítají uvěřit tomu, že to byla nehoda. Proto začnou pátrat. A jak to tak vypadá, ne marně. Sebevražda? Ani náhodou. Nehoda? Až příliš divné. Vražda? To už je jiná...


První dojmy z obálky:
K
dybych se té knihy předtím tolik nebála, kvůli obálce bych si ji snad i přidala dávno na seznam. Ta obálka je prostě nádherná, mrazivá a hlavně zelená - podle mého je to jedna z hlavních barev příhodná pro pořádný horor. Opravdu už kvůli ní byste si knihu měli pořídit. Vsadím se ale o co chcete, že se vám bude příběh líbit úplně stejně. ;-)

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
H
oror. Děs. Hrůzu. Noční můry. Psycho. A všechna tahle slova, kterých jsem se tak bála, byla mimo mísu. Tedy ano, byl to horor, ale takový dobře napsaný... Ale to ažv recenzi.

Menší seznámení s knihou:
Z
ávist je první díl ze série prázdné rakve, ktterá je u českých blogerů většinou opravdu dobře hodnocená a vychvalovaná. Už jen proto byste se o ni měli zajímat.

O autorovi:
Gregg Olsen v průběhu své kariéry prokázal schopnost vytvořit detailní vyprávění, které čtenáři nabízí fascinující pohled do života lidí (skutečných či smyšlených), kteří se ocitli uprostřed podivných okolností. Nejlépe prodávaný a cenami ověnčený autor Olsen napsal šest románů a osm knih literatury faktu. Gregg Olsen, rodák ze Seattlu a otec dvojčat, žije v Olalla ve Washingtonu se svou ženou, několika kuřaty a dvěma psy: Milem (kokršpaněl zběhlý ze školy poslušnosti) a Suri (trpasličí jezevčík s obrovskou potřebou mít všechno na povel).

Proč jsem si knihu vybrala:
Popravdě? Já ji vůbec nechtěla. Horory fakt ráda nemám, nečtu je a i když tahle kniha vypadala dobře, ruce jsem od dala pryč. Ale když se mi naskytla příležitost, neodolala jsem a z té zásilky ji rozbalila stejně horlivě jako Banku těl. Teď děkuji bohu, že mi ji nakladatelství poslalo k recenzi, protože ta kniha je opravdu úžasná.

Recenze:
Čtení knihy jsem hodně dlouho oddalovala. Proč? Já myslím, že byste na to určitě přišli sami, ale nač vás nechávat v nejistotě? Bála jsem se jí. Já horory opravdu nečtu a zatím jsem přečetla takové dva, u kterých se nebylo ani možné bát, protože... kdo by se bál vany nebo oslnivě krásných blondýnek? No dobře, někdo asi ano, ale na mě to nijak zvlášť nepůsobilo. Proto, když jsem už viděla jen obálku knihy, bála jsem se opravdu hodně a nahlas jsem si řekla, že si ji NIKDY nepřečtu. No... Nikdy neříkej nikdy - to už jsem se měla naučit dávno od The Fray. A nově také od téhle
knihy. Na zadní straně mě ale upoutal (no dobře, trochu i zhrozil) fakt, že jde o příběh inspirovaný podle skutečné události. A k tomu události, která se týkala šikany. Tohle téma mě opravdu zajímá, mám s touto situací zkušenosti (a kdo v dnešní době nemá?), takže jsem se tedy vrhla do čtení. Možná k tomu přispěla i skutečnost, že to vydala Fortuna Libri a já si říkala, že už kvůli té Bance těl to musím začít číst a zpracovat recenzi. No, a tak se stalo, že jsem přečetla prvních třicet stran, polovinu a celou knihu...

"Mrtví přeci neslyší"
"Jak to víte?"

Na začátku jsem byla značně skeptická kvůli těm neustálým náznakům, že je to jen začátek a že se všechno změní a bla bla bla. Zároveň jsem se ale i bála, ani nevím proč, když tam nic zvlášť děsivého nebylo. Tedy na začátku. Kniha se mi ale četla lehce, líbilo se mi, že má velmi krátké kapitoly, které byly pokaždé opravdu dobře zakončeny a kupodivu mi nevadila skutečnost, že je příběh psán ve třetí osobě. Ani to autorovi nemůžu vytýkat, když vím, kolik pohledů postav se muselo vystřídat. A věřte mi, že jich bylo opravdu hodně. Kniha se mi četla opravdu lehce, líbily se mi ty krásné popisy situace a takové to klasické obkecávání, které by mi asi obyčejně vadilo, ale tady se mi to hodilo. Bylo to tak hezky napsané, že jsem ani nechtěla, aby autor zase přeskočil k základním linkám příběhu. Přímé řeči bylo v příběhu značně méně než těch už výše zmíněných popisů a dumání proč je mravenec nesmrtelný. :D Přesto to ale nevadí a kniha se čte lehce jako pírko - ale to už jsem říkala, co?

"Myslíš, že měla deprese?"
"Deprese? Jak to mám vědět?"

Když se ale kniha rozjela, ta upozornění, že je to jen začátek byla oprávněná. V knize na mě čekalo bezpočet překvapení a věřte mi, že i ti nejlepší detektivové by byli vyvedení z míry. Opravdu, u téhle knihy byste neměli mít předsudky, protože s největší pravděpodobností vás vyvede z omylu. A to velmi brzy. Kromě toho počítejte s tím, že na konci budete ještě překvapenější víc než obvykle. Proto kdo má rád takové ty epické konce, nebo prostě konce, které ve vás zanechají dojem raněného zvířete, kvli tomu, že po ruce nemáte další díl, tahle kniha je pro vás opravdu vhodná.

"Přeju veselé Vánoce! Nedělej nic, co bych neudělal já!"

Kniha je velmi realistická z prostředí na vás čiší ty emoce - dost za to mohou ty skvělé popisy a opravdu je to jako kdybyste byli přímo s hrdiny. Takové knihy přímo zbožňuji, protože se s tím obyčejně pojí ta lehkost čtení, jak už jsem se zmiňovala víše. Mimochodem, v mnoha recenzích jsem se neustále dočítala o tom, jaký je to horor, ale skoro nikde (až na Rodaw u které jsem shlédla to krásné video - samozřejmě nepopírám, že recenzí, kde se tato skutečnost zmiňuje není víc) se blogeři nezmínili o tom, že to není úplně zcela kniha bez... nadpřirozených prvků. Ne, nemám na mysli fantasy, ale prostě takové to lehké nadpřirozeno, které obyčejně do našeho světa nepatří. Proto se nebojte, že jde jen o obyčejný horor. A i když nejsem moc zběhlá v hororech, musím říct, že na mě dílo působilo opravdu originálně - originální díla jsou přece ta nejlepší, ne?

"Proč se se mnou nechceš sejít?"
"Protože nevím, kdo jsi."

Ráda bych se také zmínila o tom, že je tato kniha vhodná i pro ty, co hororům prostě moc neholdují, ale chtěla by si přečíst něco pro YA čtenáře. Jasně, nepopírám, bojíte se, ale je to takový ten lehčí typ hororu, který snese snad i ten největší strašpytel. Tedy pokud si knihu nečtete těsně před spaním okolo půlnoci a okolo vás nezuří bouřka. To je potom kapánek problém, protože se vám za 1. nebude chtít spát a za 2. se budete bát docela hodně, protože si můžete být jisti, že na vaše sny to bude mít dopad zcela určitě. Ráno, nebo spíš odpoledne vzhledem k tomu, jak pozdě usnete, se ale na ni znovu vrhnete i přes ten děsivý opar snů. Kniha je tak napínavá, že odtrhnout se od ní, je opravdu velký problém.

"Máš teď nějaký pocit?"
"Ne, a ty?"

A víte vy co? Já opravdu nevím co mám zkritizovat. Možná, že bych mohla opět poukázat na chybky, které se tentokrát v textu vyskytují podstatně méně než u Banky těl (zlepšení jsem opravdu uvítala, ale pořád to nebylo úplně ono). Já vím, že by se na každé knize mělo najít nějaké negativum, ale tady mi to prostě nejde. Fortuna Libri si k překladu
vybírá opravdu skvělé knížky a jak to tak vypadá, brzy jich budu mít od nakladatelství pěknou sbírku. :)

Poučení:
Nikdy neříkej nikdy.

Závěr:
Tato kniha je vhodná snad pro všechny nadšence YA literatury. Nezáleží na tom, jestli máte rádi fantasy, sci-fi, dystopie, nebo jen obyčejné románky, TUHLE knihu si prostě přečíst musíte, i kdybyste nechtěli. Je úžasná, mrazivá a hlavně poutavá a originální. Mazejte hned do knihkupectví, nebo do knihovny a začněte číst, protože tuto knihu na svém seznamu přečtených knih prostě mít musíte. A ten BookTrailer... Ááá! O_O

Recenze: Cinder

4. srpna 2012 v 21:30 | Ells
Název: Cinder / Cinder
Autor: Marissa Meyer
Série: Měsíční kroniky / Lunar Chronicles
Díl: 1.
Počet stran: 386
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Vazba: Měkká

Děj: Cinder je kyborg. Co je to kyborg? Představte si, že máte havárii. Jedinou možností, jak vám pomoci, je nahradit ty části těla, které už nebudou schopny normální funkce jako doposud, "robotickými" náhražkami. A právě tito kyborgové jsou losováni. K čemu? Náš svět sužuje příšerná nemoc - letumóza - na kterou není lék. Vědci se snaží přijít na to, jak zabránit hromadnému úmrtí a co víc. Snaží se zabránit tomu, aby zemřel jejich císař. Bohužel, pokroky nejsou téměř žádné.
A jak do toho zapadá již zmíněná Cinder? Tak, že byste to ve snu ani nečekali.

První dojmy z obálky:
Sakra. Ona je jiná, než ta originální. A mně se ta noha na podpatku tak líbila. I když... Ne, nelíbila se mi zase tak moc. Tal kost mi lezla na nervy. Bohužel ale byla lepší než ta naše česká. Plus má ale za tak krásné fialové pozadí. A za ten motiv takových... Jak to mám nazvat? Nejlepší bue říct, že myslím "to" co má Cinder na své pravé ruce. Ten účas ale působí kapánek divně. A bohužel jí ty šaty dělají boky. Ona nemá boky. Ona je plochá jako pravítko. Nemá ženské tvary. Proto u mě obálka ztrácí pár bodů. Přesto ale celkový dojem není špatný.

Hodnocení obálky: 6/10

Co jsem od knihy čekala:
Hodně. Očekávala jsem od ní hodně. Víte, když mi můj "šestý smysl" sdělí, že to bude FAKT dobrá kniha a že ji musím mít, tak to pokaždé stojí za to. A hádejte, co. Opět se mi mé očekávání vyplnilo.

Menší seznámení s knihou:
Kniha Cinder je prvním dílem ze série Měsíční kroniky. Tato série je plánována jako tetralogie a pokračování tohoto příběhu se bude jmenovat Scarlet. Slyšíte správně, bude. Kniha v originálu vyjde až v roce 2013. Sice už v únoru, ale ti co Cinder četli, mi jistě dají za pravdu, že je to úmor. Mimochodem... No, i když, to si nechám až k samotné recenzi. :)

O autorce:
Marisse Meyerové je 26 let. Na svém kontě má novelu "The Phantom of Linkshire Manor," která vyšla ve sborníku gotických romancí Bound in Skin (Cats Curious Press, 2007), a je členkou asociace Amerických romantických spisovatelů. Pod jménem Alicia Blade napsala přes čtyřicet fanfikcí, což jí získalo vlastní fanouškovskou základnu. Marissa Meyerová je sympatická autorka s všeobecným přehledem, která si uvědomuje význam blogů i společenských médií a s chutí se propaguje (viz její foto v kostýmu princezny Zeldy!). Marissa má dva vysokoškolské tituly z oboru publikování a kreativního psaní, s důrazem na dětskou literaturu. Žije se svým snoubencem (a dvěma kočkami) v Tacomě ve státě Washington v USA.

Její web najdete na adrese www.marissameyer.com

Proč jsem si knihu vybrala:
Proč, proč... Protože jsem ji už dřív viděla v AJ a zaujala mě, proto když vyšla u nás, na seznam jsem ji zapsala téměř okamžitě. A vyčkávala. A vyčkávala. A znovu vyčkávala. A pak bum! Bylo to tady.

Recenze:
Když jsem knihu začala číst, byla jsem opravdu zmatená. Jak si mohla vytrhnout nohu? - To byla má první myšlenka, když jsem byla na začátku té úžasné knihy, co snad ani knihou není. Co tím chci naznačit? Určitě to, že autorčina fantazie je bezmezná. Já jsem zatím v žádné YA knize nečetla o světu, kde by byli roboti, kyborgové a společně s nimi koexistovali i lidé. Právě proto byl pro mě tento svět neuvěřitelně odlišný. A hlavně zajímavý. Pokud tedy hledáte něco originálního, o čem jste s největší pravděpodobností ještě nečetli, Cinder vás může upoutat stejně tak jako mě. Dávejte si ale pozor, na začátku vám může vyskákat nespočet otázek, doporučuji ale u knihy vydržet, protože vše potřebné se brzy dozvíte. Nebo alespoň já se všechno potřebné dozvěděla.

"Byl dostatečně zdvořilý na to, aby ji neupozorňoval, že má na čele skvrnu od vazelíny."
"Ó, to snad ne!"
"A co? Jsem mechanička. Ušpiním se. Jestli chtěl, abych se kvůli němu vyfintila, měl mi zavolat předem."

Na začátku mě zamrzelo, že je kniha psaná ve třetí osobě - tj. Cinder udělala to a tamto... Nelíbilo se mi to. A to vůbec. Vy mě už určitě znáte a víte, že mám raději knihy, kde se píše v osobě první a já mám úvahy hrdiny jako na dlani. Po pár stranách Cinder jsem ale zjistila, že mi to vůbec, ale vůbec nevadí. Tento styl psaní jenom podpořil to, co knize dávalo "šťávu". Byly zde popisovány především situace, kde se s postavami něco dělo. Úvahy, deprese a vůbec všechny vnitřní pochody zde byly je okrajově a já si smlsla především na přímé řeči a již výše zmiňovanému popisování situace. Třetí osoba zde byla ale záměrně. Autorka párkrát prostřídala pohled Cinder, prince Kaie a také "někoho" dalšího. To mi umožnilo seznámit se se světem Cinder ještě o trochu lépe. Co to tedy zapříčinilo? Neprostou nemožnost se od knihy odtrhnout. Jenže já hloupá chtěla knihu číst jen tehdy, když bylo kolem půlnoci. No, myslím, že si dokážete představit, jak to dopadlo. Má kovová lampička byla rozsvícená pěkně dlouho, případné mušky, které přitáhlo světlo bylo sežehnuty (a to doslova - výhoda toho, když se vám pokaždé lampička rozhoří jako v peci) a moje máma mě pokaždé musela upomínat, abych šla už konečně spát. Yep. To je potom legrace, co?

"Tohle není vznášedlo. Je to auto. Poháněné benzinem."
"Vážně? Myslela jsem, že auta byla víc... já nevím, asi nóbl."

Co mi přišlo zláštní, bylo pořád si připomínat, že je hlavní hrdinka Cinder na východě a v jejím okolí nejsou Evropané, ale Asiati. Ne, tím nemíním, že je to špatně, ale sami mi musíte dát za pravdu, že je to nezvyk. Proto, když byl na scéně princ Kai nebo kdokoli jiný, pořád jsem si je představovala jinak, než vypadali. Pro ty, co ale žijí v Asii to může být výhoda... Tedy až na Cinder, která Evropankou skutečně je.

"Nepřibližujte se s tím ke mně."
"Nebude to bolet, slečno Linh."
"To mě nezajímá. Nechte moji hlavu na pokoji. Já nejsem žádný z vašich pokorných dobrovolníků."

A teď konečně přišlo na řadu to, co jsem vám už chtěla sdělit v kolonce Menší seznámení s knihou. Pro vás to bude určitě odhalení, které byste nečekali (ha, ha). Kniha je moderním zpracováním Popelky. Tadá! Napovědět vám už ale mohl i název knihy. Cinder - Cinderella. Popelka. Mimochodem, může mi někdo říct, proč si pořád nedokážu zapamatovat, jak se to v angličtině píše? To by mě milá paní učitelka hnala... Ale teď zpět k příběhu. Ta podobnost s popelkou se mi na knize líbila snad nejvíc. Nemusím vám ale snad říkat, že i tak budete v několika okamžicích opravdu překvapeni. Cinder má s Popelkou společné opravdu jen takové ty hrubé základy. Tím míním... Posluhovačka své zlé nevlastní matky a jejich sester, princ... Odlišností ale může být už jen to, že jedna ze sester je hodná. Alespoň já jsem četla příběh popelky ve verzi, že obě sestry byly zlé. Jen pro zajímavost, další díly budou pokaždé o jiné hlavní hrdince a budou na motivy Červené Karkulky (Scarlet), Rapunzel - ne, počeštěná Locika se mi opravdu nelíbí (Cress) a Sněhurky (Winter). Já nevím jak vy, ale už tyto skutečnosti mi přivodily husí kůži.

"Něco mi tady chybí."
"Co? Co vám tam chybí?"
"Malá zelená světluška."

Ještě bych chtěla poukázat na to, že by se vám mohlo líbit, jak dokáže být Cinder a hlavně Kai sympatický. Nebo alespoň mě sympatičtí připadali. Myslím, že je to rozhodně lepší, než když máte celou dobu chuť hlavní hrdiny zabít. Cinder ani Kai si na nic prostě nehráli. Očekávali to nejhorší a já vím, že bych to neměla říkat, ale právě tahle vlastnost dělá hlavní hrdiny opravdu sympatické. Ten, kdo očekává od světa to nejhorší, je také nejlépe připravený. To mi připomnělo Hostitele a větu "Jen blázni mohli přežít. Normální lidé neměli šanci." Nebo alespoň tak nějak to tam bylo.

"Neměl byste mít ochrannou masku?"
"Pročpak? Jste nemocná?"

Myslím, že je načase poukázat i na negativa. Nebo spíš negativum. Připadalo mi, že u pár pasáží se autorka inspirovala pohádkovým příběhem popelky až příliš. Opravdu, pár věcí bylo na dystopii až příliš růžových. Bum! A najednou je všechno v pohodě. Tohle by se v dystopiích stávat nemělo. Opravdu ne. To je z části ten důvod, proč jsem knize trochu ubrala na hodnotě. Dalším důvodem ale bylo, že jsem postrádala tu potřebnou jiskru, co by knihu udělala takovou, jaké je třeba Hunger Games, Banka těl, Twilight (ne, této posedlosti se
opravdu nikdy nezbavím), nebo třeba Vampýrská akademie. To ale neznamená, že mě kniha zklamala. Naopak. Od knihy jsem očekávala hodně a ona mi také hodně dala. Dokonce víc, než jsem očekávala.

Poučení:
I když se zdá, že už je všechno beznadějné, může přijít světlo.

Závěr:
Ti, co nad knihou pořád váhají, váš strach je zbytečný. Jděte do toho. Kniha je opravdu úžasná a originální. Hodí se hlavně pro ty, co mají rádi dystopie a jejich spád, drsnost (ok, té tady není tolik, kolik by bylo za potřebí, ale určitá dávka se knize bohudík dostala) a poutavost. NENÍ JEN PRO TEENAGERY. Proto pokud jste už starší, ničemu to nevadí.

PS: Krásným BookTrailerem to jen začíná. :)

Recenze: Marcelo ve skutečném světě

29. července 2012 v 13:41 | Ells
Název: Marcelo ve skutečném světě / Marcelo in the Real World
Autor: Francisco X. Stork
Počet stran: 302
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2012
Datum četby: 14. 6. - 14. 7. 2012
Vazba: Pevná

Děj: Marcelo je spokojený s tím, co má. Právě mu začínají prázdniny a on má nastoupit na brigádu do Patersonu a starat se o poníky. Co víc by si mohl přát? Bohužel jeho otec není moc nadšený z toho, že se se skutečným světem nestýká, a tak Marcelovi zařídí práci na léto v jeho právnické firmě. Když Marcelo bude pracovat vzorně, nechá ho si vybrat mezi střední školou Paterson a školou Oak Ridge. Marcelo už předem ví, co si vybere. Jenže co když ho okolnosti donutí k něčemu jinému?

První dojmy z obálky:
Opravdu nádhera. Působí až nadpřirozeným dojmem. Ty hvězdy, ta skrýš a to všechno ostatní... Prostě nádhera. A to ooznačení kapitol. Moc dobře promyšlené. Jenom mě trošičku naštvalo, že se ten lesklý potah při čtení kapánek setřel - to se mi stalo asi poprvé.

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Čekala jsem od ní, že se něco přiučím v ohledu aspergerů a to se taky stalo. Bohužel jsem zjistila, že nejen můj bratr je Asperger, ale že i já mám pár drobnůstek, které se vymykají kontrole. Bohudík to je ale v normě. Rozhodně jsem ale nečekala tak originální příběh.

Menší seznámení s knihou:
Marcelo ve skutečném světě je třetí dílo mexického autora, kterého proslavila především tato kniha. Přirovnává se k Forrestu Gumpovi, ale podrobnosti raději až později.

O autorovi:
Vlastní jménem Francisco X. Arguelles se narodil roku 1953 v Monterrey v Mexiku. K sedmým narozeninám dostal od svého adoptivního otce Charlese Storka přenosný psací stroj, protože již dříve doma oznámil, že se chce stát spisovatelem. Po několika letech potulování po Mexiku se rodina přestěhovala do Spojených států. Avšak i zde se jim materiálně nedařilo, situace se ještě zhoršila, když Charles Stork zemřel při automobilové nehodě, to bylo Franciscovi 13 let. Avšak i přes nepřízeň osudu dokázal vystudovat Harvard, obor latinskoamerické literatury, a zároveň práva na Columbia Law School. Poté se živil jako právník, avšak na svůj plán stát se spisovatelem nikdy nezapomněl. V průběhu let vydal pět románů.

Více informací o autorovi i jeho knihách najdete na www.franciscostork.com

Proč jsem si knihu vybrala:
Proč? To je snad jasné už z toho, co jsem psala výše. Chtěla jsem se prostě něco přiučit o Aspergerech a porovnat to s bráchou.

Recenze:
Ok, čím začít? Asi začátkem, že? :D Dobře, dost vtípků, pojďme se podívat na příběh. Když jsem Marcela začala číst, překvapilo mě, že mi vůbec nevadil mužský pohled. Obyčejně bych byla zamračená, ale já vám nevím... Marcelo mě nějak upoutal. Myslím, že to bude hlavně těmi vnitřními úvahami, které mě opravdu fascinovaly. A to především tím, jak byly dobře popsané. Abych to uvedla na pravou míru, v knize se NIKDY nenudíte, Stork píše opravdu bravurně a mně se jeho styl moc líbí. A víte co? Příběh je psán v 1. osobě. A mně to sem dokonale pasuje.

"Neříkej mi, že sis ty činky přivezl v batohu."
"Ano."
Pak není divu, že mi málem ruplo v zádech, když jsem ho vytahovala z jeepu. Tvůj páníček je pěknej blázen, Namu. Musím si udělat kafe."

V této knize najdete snad úplně všechno, co by měl správný psychologický román obsahovat. Romantickou zápletku špetku detektivního rázu a i malilinkatý kousek fantasy. Nemyslím tím čarodějnice, upíry, nebo vlkodlaky, ale Marcelo má takovou zvláštní schopnost. Může slyšet hudbu. Ne naši hudbu, ale opravdovou hudbu. Já tomu s oblibou říkám hudba srdce. Tóny Marcelovy vnitřní hudby jsou zakládány především na jeho emocích. Právě proto jsem si ji tak pojmenovala. Marcelo ji tedy pojmenoval jako VH (vnitřní hudba), ale to už trošičku odbočuji. Teď mám na plánu ohodnotit autorovy znalosti ohledně Aspergerova syndromu.

"Nejsem si jistý."
"Čím?"
"Marcelo není takrychlý jako Jasmine."
"Marcelo marní čas mluvením , když by mohl pracovat."

Teď mi to s ohledem zpět přijde kapánek komické, ale když jsem knihu četla, neustále jsem koukala na bratra a přemýšlela, co má s Marcelem společné. Špatná orientace, agresivita (o té se Marcelo zmínil ve spojení s dětstvím), nervozita... To všechno můj bratr splňuje do puntíku. To, co bylo pro mě nové, bylo Marcelovo přemýšlení, co má říct. Když jsem se na to bratra ptala, odpověděl mi, že má ten stejný problém, ačkoliv já jsem do té doby ani nezaznamenala, že občas váhá, co má říct. A to byla jen špička ledovce. Co tím chci naznačit? Stork se v Aspergerech vyzná lépe než doktoři a popíše takové věci, které jsem neměla šanci někde jinde zjistit.

"Správný tón zní správně a špatný tón zní špatně."

Co mi v příběhu chybělo, bylo nějaké to rozuzlení "vztahu" Marcela a "někoho" - nechci spoilerovat. Očekávala jsem nějaký pořádný závěr a to, že se dají dohromady jenže autor tam jen "něco" (těch uvozovek je tentokrát nějak moc, co?) naznačil a konec. Šluz. To mě celkem dost zamrzelo a když jsem knihu ukládala do knihovny, pořád jsem přemýšlela, jestli si autor přece jen nechystá nějaké pěkné pokračování. Bylo by to super a rozhodně by bylo o čem psát. Zajímal by mě život Marcela po tom všem co si musel projít. Mimochodem, to mi připomíná... Když jsem knihu dočetla, připadalo mi, že ani není možné, co se do té knihy vešlo a jak lehce se četla.

"Musím té dívce nějak pomoct."
"Já vím."
"Ale nechci ublížit svému otci."
"Já vím."

Ti co se knihy bojí především kvůli tomu, že ji hodně lidí srovnává s Forrestem Gumpem, se bojí zbytečně. Tyto dva příběhy mají maximálně tak svůj instinkt zlepšit náš svět. Abych to řekla normálně, jsou oba dva velmi, velmi dobří lidé, kteří by si zasloužili uznání a ne neustálé ponižování. Dějově ani stylisticky nemají společné shola nic. Takže opakuji. Nebojte se toho, je to úplně jiné než Forrest Gump.
Sice to porovnávám pouze s ohledem k filmu a ukázky z knihy, ale můžu vám říct, že už z toho poznám, jak moc se Forrest Gump a Marcelo od sebe liší.

Poučení:
Chováme se hrozně. My všichni. Měli bychom se stydět. To je to, co mě napadá prvně. Potom je zde jedna taková věc: I když správné rozhodnutí vyžaduje určité oběti, měli bychom pomoct. A jak se pozná správné rozhodnutí? Správný tón zní správně a špatný tón zní špatně.

Závěr:
Marcela doporučuji absolutně všem. Je to takový milý příběh, který nadchne a neurazí. Ať už máte rádi fantasy, sci-fi, detektivky, dobrodružné knihy, nebo cokoliv jiného, tahle kniha vás zaujme. Je dobrá pro menší změnu, ale i pro ty, kteří mají psychologické romány opravdu rádi. Přeji vám příjemně strávené chvilky nad knihou.

Recenze: Banka těl: Mladší

28. července 2012 v 18:00 | Ells
Název: Banka těl: Mladší/ Starters
Autor: Lissa Price
Série: Banka těl / Starters and Enders
Díl: 1.
Počet stran: 343
Nakladatelství: Fortuna Libri
Rok vydání: 2012
Datum četby: 19. 7. - 27. 7. 2012
Vazba: Pevná

Děj: Svět tak jak ho známe, je pryč. Dospělí zemřeli, zůstali pouze Mladší a Starší. Callie patří mezi bezprizorní Mladší. Co to znamená? To je jednoduché. Callie nemá absolutně na nic žádné právo. Dokonce ani na základy potřebné k životu jako je práce a domov. Znamená to, že nemá žádné žijící rodiče, prarodiče nebo jakéhokoliv zákonného zástupce. Má jen bratra. A ten je k tomu všemu nemocný.
Callie potřebuje peníze. Jinak je s ní i jejím bratrem dříve nebo později konec. A Banka těl představuje jediné východisko. Bohužel, obavy Callie ohledně Banky těl jsou oprávněné, a tak se z jednoduchého "usínání" stává boj o život. A to nejen o svůj.

První dojmy z obálky:
Pche... Oni tam vážně dali jen černobílou kresbu? /přepínám na jinou stránku, o chvíli později ale překliknu zpátky/ I když... To modré oko je celkem poutavé. Hm, asi si ji napíšu na seznam. Jenom ty vlasy v dolních částech se až příliš ostře zalamují. Působí to uměle.

Pozn.: Po přečtení pořád nevím, jaký je význam toho hnědého a modrého oka. Možná to ale znázorňuje nájemce a dárce v jednom těle. Nebo lépe řečeno Callie.

Hodnocení obálky: 8/10

Co jsem od knihy čekala:
Od knihy jsem čekala takový lepší průměr, ale to co se z ní vyklubalo, to... to daleko přesahuje lepší průměr.

Menší seznámení s knihou:
Banka těl: Mladší patří do kategorie dystopií. Věřili byste tomu, že je to PRVNÍ DÍLO autorky? Já tedy ne. Všechno v knize je tak precizní, přesné a já tomu prostě nedokážu uvěřit. Jak tohle může být začátkem spisovatelské kariéry Lissy Price, to daleko přesahuje mé vědomí. A ještě ke všemu mi autorka připravila takový šok, že je to JEN DVOUDÍLNÁ SÉRIE. Tohle mi udělala naschvál, to vám povídám. Mohla napsat alespoň trilogii! Ale jen dva díly? To mě opravdu mrzí. Ale když budeme mít štěstí, napíše spin-off sérii (ok, už by to sice nebylo ono, ale když ona píše tak dobře), tedy pokud nebude jako Suzanne Collinsová, která je tvrdohlavá jako mezek a v HG prostě nehodlá pokračovat.

O autorce:
Pozn.: Tohle mě okouzlilo natolik, že jsem neodolala a přidala novou kolonku. :)
Lissa Price studovala fotografii a kreativní psaní, ale svět se jí otočil naruby díky jejímu skvělému učiteli. Kráčela se slony v Botswaně, plavala s tučňáky na Galapágách a spolu s tisíci nomády pozorovala západ slunce v Gudžarátu v Indii. Obklopovaly ji stovky afrických buvolů v Jihoafrické republice a naslouchala nejtiššímu pěveckému sboru na světě - když pozorovala stovky divokých sviňuch na pobřeží Oahu. Tančila v hliněné chatrči na svatbě v Indii a popíjela čaj s nejproslulejší celebritou v Kjótó. Když začala psát, nalezla nejpřekvapivější cestu k myšlenkám svých čtenářů. Žije na úpatí kalifornských kopců s manželem, kde je příležitostně navštěvuje jelen. Navštívit ji můžete na www.lissaprice.com

Proč jsem si knihu vybrala:
Když kniha vyšla, pár blogerů na svých Facebookových stránkách zveřejnilo příspěvky, jak jsou překvapení a nadšení. Podívala jsem se tedy na GoodReads a víte co? Žádný český bloger nešel pod 4 hvězdičky. To mě přesvědčilo, že si ji mám pořídit. No, a tak jsem už jen vyčkávala. A když se mi dostala do rukou? No, jen se podívejte...

Recenze:
Ne, ne, ne! Nééé! To mi nemůžeš udělat Lisso! Nemůžeš ten díl takhle ukončit! Já tě uškrtím! /odstavce plné hysterie raději smazány/ Tak, teď jste viděli mou reakci po dočtení knihy. Ale půjdeme na to od začátku, co vy na to?

"Kam jedeme?"
"Kdo ví? Určitě ale půjde o něco nebezpečného a nejspíš i přihlouplého."
"Prostě se proletíme."
"Jen tak v autě?"
"Ne tak úplně."

Už od samého začátku mi bylo jasné, že kniha do průměru asi zapadat nebude. Nejprve to bylo: "Pod čtyři hvězdičky nejdu." a potom: "Pod 5 hvězdiček nejdu." A nakonec? "Pod šest hvězdiček z pěti nejdu." :D Takže asi tak. Co se týče příběhu, na začátku se nic zvláštního nedělo. No, nic zvláštního... Bylo to takové uvedení do děje, ale nic převratného. Potom to
přešlo ve vážně zajímavá překvapení. A pak v klinickou smrt. Opravdu, tato kniha je plná překvapení, téměř u každého konce kapitoly jste napjatí, co se bude dít dál a většinou vás vždycky čeká něco, co jste nečekali. Bohužel, své klinické smrti jsem prožívala i uprostřed kapitol, nejenom na koncích. Jediné, co mě omezovalo, byla ta věčná ospalost (hloupé léky). A teď se dostáváme ke čtivosti.

"Jak se to říká: Mládí je pro mladé škoda?
A co ty Callie, půjdeš do toho nastálo?
S tímhle tělem? Nebo s nějakým jiným?"
"Co je špatného na tomhle?"
"Nic, rozhodně nic."

Na první pohled to vypadá, že jsem knihu na to, jak je tak dobrá četla příliš dlouho, ale věřte mi, že to byla opravdu jízda a že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Samozřejmě, párkrát jsem shlédla nějaký film, povídala si s rodinou, ale myslím, že můžu s klidem říct, že jsem rozhodně klidná nebyla. :D Je neskutečné, jak autorka dokáže skvěle psát. Je to takový ten obyčejný poutavý styl, který vás nenudí, i když zrovna Callie stojí jako solný sloup a přemýšlí. Určitě za to ale může i ta vyrovnanost mezi přímou řečí a vnitřními monology. No dobře, no. Monology možná trošičku převyšují. To ale nemění nic na věci, že se to vážně pěkně čte. Mimochodem, kniha je psána v 1. osobě, která se alespoň podle mě čte nejlépe. Samozřejmě netvrdím, že to tak musí být u všech lidí. Jsme přece každý jiný. :) To už ale odbočuji od tématu.

"Nájemkyně se stane vámi. Určitě víte,
že počítače pomáhají lidem bez končetin pohybovat umělýma rukama.
Stačí, aby na něco pomysleli, a ruka se začne pohybovat.
Tohle je velmi podobné."

Co se mi vážně líbilo, byla ta "vymakaná" technika. Právě to mi v dystopiích, které jsem četla (Hunger Games a Divergence) opravdu chyběl. Chci říct, moc novinek tam nebylo, ale tady... tady je prostě vidět, jak velkou má autorka fantazii. Robotický pes, holografický rámeček, tenké inteligentní lano, čidla... To všechno v knize najdete. A to je jen pár věcí. Mým názorem ale je, že bych nechtěla, abychom měli všude čidla, na která bychom museli mávat, aby byla voda teplejší, nebo aby se rozsvítila světla atp. Takhle jednoduše stisknu tlačítko a světla se rozsvítí. Pohnu držákem (nebo kohoutky) a vodu mám podle svého gusta. Mávat na čidla jako nějaký pitomec se mi nezdá jako pokrok. Co mi tam ale scházelo, bylo automatické řízení auta jako v Úžasňácích. :D Já vím, já vím... Asi toho chci příliš, ale tohle mi zrovna do budoucnosti pasuje.

"Slyšela jsi jména těch, které vybrali. Byl snad někdo z nich mladší?"
"Ne."

Co mi přišlo těžké, bylo se rozhodnout, na čí straně stojím. Ano, ano. I zde je milostný trojúhelník, i když zprvu ne tak výrazný a je extrémně těžké ukázat na toho nebo tamtoho kluka, kterému fandíte. Je zde milý Blake (i když vzhledem ke konci ho vlastně vůbec neznám), ochranářský a příjemný Michael, se kterým jsem se ani nestačila pořádně seznámit. Pro angličtináře mám ale dobrou zprávu. Autorka napsala Portrait of a Starter, krátký 30 stránkový e-book, který nás s Michaelem seznamuje. Koupit si ho můžete zde. Jedno vím ale jistě. Už jsem to říkala a psala několikrát, ale zopakuji to. Láska nikdy nevzniká z dlouhodobého přátelství. Člověk má až příliš zaryto, co jako malé děti vyváděli a i přesto, že daného člověka opravdu miluje, pokud je na blízko někdo jiný, koho myslíte, že si vybere? Přes to nejede vlak a stojím si za tím. Ale víte co? Už mám jasno v tom, komu fandím. :) Team Blake! Akorát mi dost láme srdce, když takhle Michaela zavrhuji. Není o nic horší než Blake.

"Jsi si jístá, že se ten Mladší dostal pryč? A nezraněný?"
"To jsem neřekla. Jen jsem slyšela, že se dostal ven."

Původně jsem chtěla napsat jako pořádné negativum, že je vztah Blakea a Callie, jenže konec mě přesvědčil přehodnotit mé stanovisko. Ten vztah tam nakonec dokonale sedí, i to Blakeovo bezchybné chování... Jenom Michael nemá moc chyb. Možná je to tím, že nám ho autorka představila jen tak okrajově, ale přesto mi přijde na dystopii příliš růžový.
Měl by být občas trochu víc nabubřelý a taky se s Callie pohádat. I když to co provedl na konci, jeho růžovoučké chování celkem dost narušilo. Pěkně mě tím rozčílil, pacholek. Vyčítat mu to ale nemůžu.

Tyler plakal. Já plakala. Muži plakali.

Negativum jsem neuvedla téměř žádné a nejspíš to jediné na co si na knize můžu stěžovat, jsou ty chybky v textu jako jsme místo jsem, chtěl místo chtěla, ale kdo by to mohl nakladatelství vyčítat? Sama jsem jednou překládala šest stránek anglického jazyka a myslela jsem, že umřu. Takže já osobně jim to nemám za zlé, naopak jsem jim vděčná, že něco tak dobrého přeložili do češtiny (jak já obdivuji ty překladatele a korektory). :)

Co si myslím, že se s příběhem stane v dalším díle:
Tady si netroufám absolutně nic říkat. Tedy, vlastně počkat. Myslím si, že Callie skončí s Blakem - nespoileruji, to jsou jen mé domněnky, takže klídek. :) :D Nic dalšího ale raději typovat nebudu.

Poučení:
Nikomu nevěř, dokud ti k tomu nedá dobrý důvod. A i poté se měj na pozoru. Jak se to říká? Důvěřuj, ale prověřuj.

Závěr:
Tato kniha je vhodná pro mladší i starší (zajímavá shoda slov s ohledem na knihu, co?) čtenáře, kteří mají rádi dystopie. Právě tato kniha je ideálním příkladem toho, jak by měla správná dystopie vypadat. Drsně a až příliš reálně. Ano, Banka těl: Mladší pro mě sice není tak božská jako Hunger Games, ale musím říct, že jí už dýchá na paty. Už teď vám ale můžu zaručit, že z ní budete opravdu nadšení.

PS: Nezapomeňte se podívat na BookTrailer. I když jsou tam Callie a její bratr jiní, než jsem si je představovala, můžu vás upoutat

Recenze: Česká akta X - stopy mimozemských civilizací u nás

22. července 2012 v 15:21 | Ells
Název: Česká akta X - stopy mimozemských civilizací u nás
Autor: Vladimír Liška
Počet stran: 173
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná

Děj: Jak už jistě z názvu knihy vypovídá, kniha je na téma UFO. Zodpoví vám otázky, čím se takoví praví ufologové zabývají, ukáže některá setkání s "létajícími talíři" a jinými létajícími objekty, poskytne vám řadu informací o historii UFO, ale kromě toho všeho o vás vyvolá vlastní spekulace o mimozemských civilizacích.






První dojmy z obálky:
Obálka mi zcela sedí k tématu, jenom mi zprvu přišla krapet přeplácaná. Ale když jsem se podívala důkladněji, můžu s klidem říct, že to nemá až tak velké dopady a vzhled knihy.

Hodnocení obálky: 7/10

Co jsem od knihy čekala:
Co jsem od knihy čekala? Určitě to, že mi ohledně vesmíru a vůbec mimozemských civilizací několik věcí objasní. Naopak ve mně vyvolala ještě víc otázek.

Menší seznámení s knihou:
Česká akta X je kniha, která by vás měla informovat o dnešní situaci s UFO a svůj účel vlastně splňuje. Je jednou z lepších knih o UFO.

Proč jsem si knihu vybrala:
Řekla bych, že to byla taková chvilková zvědavost, která mě nutila si knihu přečíst.

Recenze:

Trochu se rozmýšlím, čím mám začít, ale myslím, že bude nejlepší vám říct, co Česká akta X vůbec obsahují. Hned na začátku knihy mě přivítala zvláštní, až možná záhadná předmluva, která mě řekla bych, celkem dost zaujala. Prolog obsahoval vyprávění, jak vůbec Čs. AAA (Československá archeoastronautická asociace) vznikla. Řeknu vám, že mě trochu udivilo, že až v roce 1990. Následuje historie UFO - od nejstarších doložených úkazů až po takové ty nejčerstvější.
Nemusíte se ale bát, že je toho v textu málo z důvodu, že autor popisuje jen naše dochované spisy, protože Liška do textu zahrnul i dějiny jiných zemí. Dále je zde porovnávání vědy s ufologií, Ufo a parapsychologie, UFO a pábitelé, kde byly zahrnuty osoby, které se někdy o UFO zajímaly natolik, až z toho nakonec vzešla mánie. Poté je zde kapitola o blízkých setkáních v českých zemích. Je to velmi krátká kapitola (k tomuto se více vyjádřím později). Zbytek knihy zaujímají kapitoly Ufologické konspirace (aneb tajné dohody), Ufologie a její potřeba bádání, Stále otevřené otázky a samozřejmě epilog, kde autor uzavírá svou řeč. Ještě bych doplnila informaci, že zhruba v půlce se nachází pár černobílých fotografií, článků a plánků, které se týkají UFA. To jsem rozhodně uvítala.

"UFO jsou nepochybně jedním z nejzáhadnějších fenoménů,
s nimiž se dnes člověk může setkat."

Musím se přiznat, že jsem z knihy trošičku zklamaná. Kniha ve mně otevřela ještě více otázek, než jsem jich měla před přečtením. Uvítala bych, kdyby se v knize víc popisovaly setkání s UFO, ne jenom tak zkraje. A obzvlášť by mě potěšilo, kdyby se ta setkání odehrávala v Česku, nebo na Slovensku. Ta kapitola o blízkých setkáních v českých zemích je podle mě až moc krátká (10 stran) a přitom by tohle téma mělo být jedním z hlavních. A myslím, že zase tak moc těžké vyhledat něco o UFO v naší republice, není. Také by mi nevadilo popsání pár mýtů - i když třeba nejsou pravdivé, moc hezky se čtou.

"Ufologové, ale ani vědci nejsou neomylní a pravdu
kolem UFO odhalí až budoucnost."

A tím se dostávám k čtivosti. Kniha je psána ve vypravěčském duchu, nebo také způsobem, jaký se vyskytuje u většiny encyklopedií. To mi při čtení naprosto vyhovovalo a musím říct, že jsem knihu přečetla bez nějakých větších přestávek. V tomto ohledu nemůžu říct, že bych se nudila, ale ani, že bych knihou byla uchvácená. Vím, že to většinou nezmiňuji, ale v knize jsem nenašla absolutně žádnou gramatickou, nebo pravopisnou chybu. Tomu se říká dobře odvedená práce - jistě mi dáte za pravdu, že se v knihách většinou nějaká ta chybička najde.

"Pokud je znakem civilizací dlouhá životnost,
Pak se zdá být jasné, že i v naší galaxii musí existovat
větší počet civilizací na různém stupni vývoje.

Řekla bych, že je tato kniha s ohledem na žánr jedna z lepších a pokud máte rádi UFO, záhady nebo vás jednoduše stejně jako mě znenadání začala zajímat ufologie a témata s ní spojená, je tato kniha právě pro vás. Nezáleží na věkové kategorii - i mladší čtenáři by s knihou neměli mít problém, autor popisuje tak, aby textu čtenáři rozuměli a nechytali se za vlasy, kvůli tomu, že většině slovům nerozumějí (ovšem nepopírám, že jich pár v knize také najdete, ale bez nich by se UFO popisovalo asi těžko).

Poučení:
Záležitosti s UFO se budou přezkoumávat ještě pěkně dlouho. To vím jistě.

Závěr:
Kniha je jednou z těch lepších a je vhodná pro všechny kategorie čtenářů.

Recenze: Hra o trůny - Grafický román, Svazek 1

21. července 2012 v 3:05 | Ells
Název: Hra o trůny - Grafický román, Svazek 1 / A Game of Thrones: The Graphic Novel, Volume 1
Autor: George R. R. Martin
Ilustrátor: Tommy Patterson
Série: Píseň ledu a ohně / A Song of Ice and Fire
Díl: 1.
Počet stran: 240
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2012
Datum četby: 19. 7. - 20. 7. 2012
Vazba: Pevná

Děj: Pět vlčat pro pět dětí. Ale moment! Ono je zde ještě jedno. Je to albín - jako stvořený pro Jona Sněha. Uplyne nějaká doba a z vlčat jsou vlci. Právě v tuto chvíli přijíždí na Zimohrad, na hrad, kde už dlouho vládne mír král Robert spolu s královnou, synem a dalším příbuzenstvem. Začíná to nabídkou, která se neodmítá. Čím to ale končí?

První dojmy z obálky:
V elektronické podobě mi připadala taková… Já nevím, zapůsobila na mě jako u průměrné knihy, i když je pravda, že už ta vrána mě zaujala. Ale když jsem ji uviděla naživo, panečku, to je něco jiného. Ta vrána je geniální a ty kresby v pozadí jsou nádherné. A čím jsem nejvíc nadšená? Že je stejná jako ta originální. A co si budeme namlouvat. Originální obálky jsou (většinou) ty nejkrásnější.

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Všichni říkali, jak je série Píseň ledu a ohně bezva a jak se jim to líbilo (dokonce mi v Narozeninové soutěži ve formuláři někdo vyplnil, že bych si ji měla přečíst), jenže mě to z nějakého důvodu moc nelákalo. Myslím, že to bude tím, že jsem přečetla Eragona a udělala si určitou představu, jak vypadá klasické fantasy. Bylo to moc zdlouhavé a ty popisy mě vyčerpávaly. Proto jsem si řekla: Ne! Tohle číst nebudu, zemřela bych nudou nad sáhodlouhými texty jako u Eragona. Grafický román ale představuje něco, co si můžu přečíst, aniž bych zavírala oči. Seriál jsem nechtěla - většinou bývá horší než kniha. Vím, že je Grafický román určitě osekaný o několik scén, ale to je přesně to, co potřebuji a co si můžu v bezpečí přečíst.

Menší seznámení s knihou:
Ehm… Myslím, že každý zarytý fanoušek fantasy zná Píseň ledu a ohně a přinejmenším ví, že je to velmi prodávaná série, která si získala mnoho ocenění a chvály. Zkrátka je to jeden z těch bestsellerů, který by si měl každý čtenář fantasy přečíst, nebo přinejmenším vidět jako seriál. Bohudík, já toto kritérium splnila a přečetla příběh v grafickém románu, který mi dal možnost pochopit, proč je tento příběh tolik opěvovaný.

Proč jsem si knihu vybrala:
Proč? Ha, ha, to je snad už jasné. S tímto příběhem jsem se seznámit prostě musela stůj co stůj.

Recenze:
Co na tom, proboha, všichni vidí? Tohle byla má první myšlenka po přečtení několika stran. Myslela jsem si, že tento názor mi vydrží až do konce knihy. Spletla jsem se. Knihu jsem načala předevčírem a navzdory tomu, že jsem si ve čtvrtině příběhu uvědomila, že mi začíná třeštit hlava a migréna se hlásí o pozornost, nechtěla jsem z neznámého důvodu přestat číst. Celá zamračená jsem si v polovině šla pro obklad a hned poté se do čtení opět pustila. Vím, migréna není nic, čím bych se měla chlubit, ale myslím, že to k této recenzi patří. Alespoň si máte proč říct "tak to ta knížka (grafický román) vážně stojí za přečtení" - a věřte, že vážně stojí. Když mi do konce zbývala zhruba čtvrtina, musela jsem jít spát - nedokážete si představit jaká to pro mě byla muka, když jsem pořád myslela na to, co ta daná postava bude mluvit, jak se tato a tamta situace vyvine…
Bohudík jsem ale nakonec usnula (po hodině přemýšlení a dumání nad příběhem). Můžete třikrát hádat, co se dělo, když jsem vstala. Ani jsem nesnídala a už si v mých rukou hnízdila Hra o trůny. A věřte mi, že jím opravdu ráda. Když jsem tedy všechny ty bubliny a nádherné kresby zpracovala, byla jsem opravdu ráda, že byl příběh převeden do komiksové podoby.


"Prostí lidé se nestarají o to,
jak velcí páni hrají hry o trůny,
pokud mají svůj mír."

Co se týče chytlavosti příběhu, máte už doufám jasno. Teď bych chtěla poukázat na originalitu díla a další stránky příběhu (ke kresbám a dalším detailům se dostanu také, nebojte). Myslím, že už teď je z příběhu celkem patrné, že autor na své fantazii nešetří a vydává ze sebe to nejlepší. Mám ráda příběhy, kde se objevují nové bytosti, které tu ještě nebyly. Asi mi dáte za pravdu, že i když je příběh sebelépe napsaný a použije třeba ohrané upíry, trochu to snižuje hodnotu díla pro čtenáře, kteří jich mají už po krk. Tady se můžete maximálně setkat s draky, kteří v příběhu ale stejně nehrají žádnou velkou roli. Ne, vlastně počkat… Jsou tu ještě trpaslíci. Bohudík to ale nejsou vousatí mužíčci z podzemí, ale normální lidé. Tedy, pokud nepočítám jejich výšku. Můžete se zde ale setkat s jinými, měchozubci, ostrozubci, zlovlky a dalšími bytostmi.

"Zima se blíží."

Autor příběh zasadil do středověku a takové té temné, studené atmosféry. Většinou dominuje stranám bílá pokrývka sněhu a celkem kruté zimy. Ze začátku jsem nevěděla, jestli mám autora pochválit, nebo zkritizovat, za to, že v příběhu používá až moc vřelé sourozenecké vztahy (ano, rozumíte tomu správně). Ale pak jsem si se zamračením musela přiznat, že se to ve středověku opravdu dělo. Proto si chválím autorovu schopnost vystihnout středověk opravdu do detailů.

"Modlitby někdy bývají vyslyšeny."

A tím se dostávám k části kreseb, barev a vůbec práci, bez které by tento grafický román nikdy nevznikl. V tomto ohledu nejsem žádný znalec, ale myslím, že vám ale poskytnu takové informace, které toužíte vědět. Po stranách si můžete všimnout, jaké krásné kresby se v knize nacházejí. Nečetla jsem knihu a nevím, jak se dané postavy a situace popisovaly, ale jsem si stoprocentně jistá, že na tomto projektu odvedli všichni vynikající práci.

"Král, kterého jsem si vzala, by mi do západu slunce položil na postel vlčí kůži."
"Musel by být kouzelník, když nemáme vlka."
"Jenže my máme vlka."

Začnu základními kresbami Tommy Pattersona, které by vyvolaly emoce i u chladného balvanu. Ty obrázky jsou tak nádherné, že i kdyby se vám Píseň ledu a ohně nelíbila, grafický román si musíte už kvůli nim pořídit. Spousta ilustrátorů má někdy problém se odtrhnout od té své základní představy stejných rysů obličejů (viděli jste grafický román Vampýrské akademie? Člověk tam nerozezná ženský obličej od mužského), s tím však Tommy neměl problémy ani v nejmenším. Každé ztvárnění postavy bylo jedinečná a bohatá na výrazy v obličeji - dokázal plně vystihnout jejich emoce, které se v daném člověku odehrávají. K tomu se oprostil od seriálové podoby a všechno udělal podle knižní předlohy a představ George R. R. Martina, tak jak by to u správného grafického románu mělo být. Co se mi na něm ale líbilo ještě víc, bylo to nádherné pozadí, na které se někteří vykašlou a zaměří se na postavy. Ne. Tommy vychytal všechno do posledního detailu. Co mě ale udivilo, bylo, že do svých kreseb zahrnul i nahá těla. Tím myslím opravdu nahá těla, ne "jenom" odhalený dekolt ženy. Brala jsem to ale jako fakt a skutečnost, že to do příběhu prostě patří. Ou… Asi budu muset pohnout, jinak ta recenze bude nekonečná.


"Pamatuj, kluku. Všichni trpaslíci možná jsou bastardi."
"ale ne každý bastard musí být trpaslík."

Takže Tommyho jsem probrala. Teď bych se ráda zmínila o koloristovi Ivanu Nunesovi, tvůrci adaptace Danielu Abrahamovi a textaři Marshallu Dillonovi (ano, i toho pokládám za důležitého). Ivan a jeho barvy umožnilo nejeden obrázek vidět jako živý. Opravdu si s barvami vyhrál, ani nemluvě o dokonale vystiženém úhlu světla. Čtenáři to možná berou jako samozřejmost, ale mě vážně uchvátilo, že podle úhlu světla zařídil i odstín pleti postav, nábytku a vůbec všech těch věcí, které byly na obrázcích precizně rozmístěny. Daniel Abraham velmi dobře vložil do příběhu to potřebné a důležité. Bohužel i jeho skvělá práce nedokázala stačit Georgi R. R. Martinovi, autorovi klasické podoby příběhu, který ve svém příběhu zmínil snad tisíc postav (to jsou jeho vlastní slova). Nevím, jestli bych u klasické knihy byla stejně zmatená, jisté ale je, že jako nový čtenář této série jsem se občas ztrácela u jmen postav. To je snad jediné negativum, které můžu zmínit. Opravdu, velmi často mi to vadilo a proto si myslím, že by bylo lepší číst grafický román až po "normální" knize - tedy pokud se vám takové bichle chtějí číst, pokud ne, nevadí, zase tak moc vám to grafický román nekazí. Proč si myslím, že je důležitý i textař Marshall? Má na starost všechny bubliny a já si myslím, že by vám určitě vadilo, kdyby vám některá z nich zakrývala zásadní věci. Přestože je většina obrázků zaplněna mnoha nástroji, nábytkem a různými kulisy, Marsahall textové bubliny dokázal rozmístit tak, aby vám v rozhledu nic nepřekáželo.

*** *** *** *** ***

Tak… Po všem tom rozpitvávání knihy můžu říct, že je to má nejdelší recenze. Všechny tyhle informace jsem ale považovala za nezbytně nutné, a tak doufám, že jsem vás s nimi neunudila k smrti (ha, ha - to říká ta, která nemá ráda dlouhé popisy).

Co si myslím, že se s příběhem stane v dalším díle:
Ano, ano. Nová kolonka pro rozvoj mé představivosti alias taková malá tipovačka do budoucnosti. Není to jisté, takže se nemusíte bát, že spoileruji. Myslím si, že draci určitě získají zpět svůj lesk a také si myslím, že zemře ještě mnoho postav. A nevím, proč mám tak divný pocit, ale… nedivila bych se, kdyby Jon přešl na stranu těch zlých postav. Měl by k tomu své důvody a já bych to i pochopila. Naopak je mi divné, že nechá po sobě tolik šlapat…

Poučení:
A další - to jsou novoty, co? Nikdy si nepěstujte přílišnou závisislost v knihách George R. R. Martina, protože je největší pravděpodobnost, že se vám to vymstí. To stejné platí i v reálu.

Závěr:
Pokud jste moc líní, na to, abyste si přečetli knihu, ale seriálem jste tak nadšení, že si toužíte přečíst něco, co se podobá knižní předloze, určitě sáhněte po tomto grafickém románu, protože stojí opravdu za to. A vůbec…, i kdybyste měli za sebou jen knihy, nepochybuji o tom, že toužíte zjistit, jak vypadají vaše oblíbené postavy ve formě komiksu.

Recenze: Divergence

4. července 2012 v 13:44 | Ells
Název: Divergence / Divergent
Autorka: Veronica Roth
Série: Divergence / Divergent
Díl: 1.
Počet stran: 339
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2012
Datum četby: 22.5 - 29. 5. 2012
Vazba: Pevná

Děj: Beatrice Prior žije ve frakci zvané Odevzdanost. Nyní ale nastává čas volby, která rozhodne o celém jejím životě. Na výběr má pět frakcí: Odevzdanost, Sečtělost, Upřímnost, Neohroženost, nebo Mírumilovnost. Když se rozhodne pro Odevzdanost, bude se svou rodinou. Ale co když její srdce touží po vstupu do jiné frakce? A co když při rozhodování nastanou nečekané komplikace? Co pak?
První dojmy z obálky:

Už po několikáté říkám zájímavé. Nevím proč, ale nějak mě poprvé nezaujala. Teď už má pro mě obálka sice jiný význam než předtím a až teď chápu, že simbolizuje znak Neohroženosti, ale přesto... Má pro mě podobný význam jako obálka u Hunger Games. A to ten, že je to vážně dobrá kniha, ale obálkou zprvu nezaujme. Tedy alespoň u mě. Jen... Nemějte mi to za zlé.

Hodnocení obálky: 6/10

Co jsem od knihy čekala:
Páni! Všichni to porovnávají s Hunger Games a říkají, že je to mnohem lepší! Sakra, tuhle knihu musím mít! A taky že jsem ji dostala. Jakmile vyšla, ihned jsem si ji objednala na dobírku, když už bylo zdarma poštovné.

Menší seznámení s knihou:
Divergence je opravdu hodně opěvována a považována za jednu z nejlepších knih dnešní doby. Knihu napsala 23 letá autorka a Divergence je její první dílo. Divergence pokračuje dílem Insurgent (netuším, jestli se to počeští na Insurgence).

Proč jsem si knihu vybrala:
Strašně, strašně a ještě jednou strašně moc lidí tuto knihu chválilo, opěvovalo a říkalo, že je lepší než Hunger Games a já nevím co ještě. Proto jsem byla hrozně moc nadšená, když jsem ji uviděla na živo. Bohužel, tato reakce byla předčasná. Neberte si to špatně, je to dobrá kniha, ale...No, přečtěte si recenzi.

Recenze:
Když jsem knihu začala číst, měla jsem úsměv od ucha k uchu a těšila se na ten opravdu velký bestseller, který si všichni tolik vychvalovali. Řeknu to na rovinu. Kniha mě zklamala. ne jako tím způsobem, že se nedala číst, nebo tak něco, ale čekala jsem od ní opravdu hodně. Opravdu se mi líbila, ale alespoň u mě nedokázala prorazit tak jako zmiňované Hunger Games. Mimochodem, to srovnávání
mě pěkně štve. Tyto dvě knihy se srovnávat nedají. Maximálně v tom, co bych si dříve přečetla, ale ty příběhové rysy... Prostě nechápu, jak někdo může říct, že se to podobá. No a, že je to dystopie? Těch tady ještě bude...

Kniha se mi četla lehce, ale když jsem ji jednou zaklapla, dokázala jsem přestat číst. Možná právě proto u mě stratila na bodech. Dobrá kniha by se měla číst jedním dechem a bez přestávky, ale tady jsem zaklapla knížku a bylo to prostě pryč. Myslím, že je to tím, že Veronica nebyla ještě tolik vypsaná jako jiné pokročilé autorky. Začít psát ale musí, ne? :) Proto říkám, že se na svůj začátek opravdu překonala a má obrovský talent. Jen by to chtělo ještě víc cviku, než mě její dílo uchvátí. Snad bude Insurgent lepší. A já vím, že ano.

Co se týče příběhu, ten byl opravdu zajímavý a zase opakuji, strašně moc hezký. Líbilo se mi, že autorka přimíchala do příběhu romantiku tak, jak to bylo třeba. Líbilo se mi, že jsem se měla čeho bát vzhledem k tomu, že je to dystopie. Riskantních kousků zde také nebylo málo - aneb akce s Ruským kolem. Přišlo mi úsměvné do koho se Beatrice zamilovala. Trochu mi to připomnělo Rose a Dimitrije z Vampýrské akademie. Zakázaná láska je snad všude... :D

Sem tam byly v textu gramatické chyby a slovosled a dle mého názoru je to kvůli tomu, že se tým CooBoo do knihy opravdu začetlo. :) Zas tak moc mi to ale nevadilo, takže v pohodě.

Celou dobu jsem čekala na to vyjádření, co to ta velká DIVERGENCE vlastně je. Když už to konečně vyšlo najevo, trochu mě to překvapilo a dopálilo. Čekala jsem něco extra a ona to byla taková primitivní věc. Ok, pro vedení to sice moc primitivní nebylo, ale pro mě? Božíčku, já vím, že má být dystopie realistická, ale trochu přitvrdit by nevadilo.

Když listuji knihou, snažím se rozpomenout, jestli v ní bylo více vnitřních monologů nebo dialogů. Bohužel má hlava děravá odmítá spolupracovat, a tak, když si kousek z knihy čtu, musím uznat, že to autorka pěkně vyvážila. Já osobně mám takovéto knihy nejradši. Moc monologů a rozepisování je pro mě nuda a moc dialogů a přímé řeči je na mě zase moc hr (i když je pravda, že třeba v Zavrženém mi to nevadilo).

To že je příběh psán z pohledu dívky jste už asi pochopili. Bylo by ale vhodné poznamenat, že je to psáno v 1. osobě (jak už jistě víte, můj nejoblíbenější styl) a k tomu přítomný čas. To se mi líbilo hrozně moc. Ještě víc než když nějaká autorka píše v čase minulém. Tím myslím třeba: "Nic," řeknu. - Žádné řekla, prostě... Prostě se mi to líbilo a tečka. :D

Taky se mi líbil způsob ukončení. Spousta autorů příběh utne někde v akční scéně, Veronica to však ukončila dalo by se říct pokojně se sálající hrozbou. Tím myslím tak, aby vás zajímal druhý díl, ale také tak, abyste neměli potřebu si hryzat nehty při pomyšlení, že ho pořád nemáte v rukou.


Myslím, že Divergence získá ještě spoustu čtenářů, kteří ji budou mít za svou "srdcovku", jestli to tak mohu říct a teď se vás ptám jaký máte na knihu názor vy. Nevím proč, ale u této knihy mě to mimořádně zajímá.

Závěr:
Těším na Insurgent a doufám, že bude lepší než Divergence. Divergenci bych doporučila všem, co mají rádi dystopii, protože věřím, že si kniha najde další čtenáře, kteří ji budou považovat za opravdový bestśeller. Pokud vás moje recenze odradila, je to chyba. Knihu si přečtěte za každých okolností, protože to z čeho nejsem úplně na větvi neznamená, že se to nebude líbit vám. :-)

Recenze: Gjorkové - Tajemství minulosti

30. června 2012 v 21:19 | Ells
Název: Gjorkové - Tajemství minulosti
Autorka: Tereza Benešová
Počet stran: 327
Nakladatelství: Krigl
Rok vydání: 2012
Vazba: Měkká

Děj: Dvanáctiletá Nefas vyůrstá celé své dětství u upírů. Teď nastal čas jít domů. Jenže kde je to domů? Odpověď zní pod hladinou oceánu mezi Gjorky. Co jsou to Gjorkové? Bytosti podobné nám lidem, které však umí dýchat pod vodou a kouzlit. Nefas se moc těší, ale jak se brzy ukáže, ne moc oprávněně. Naštěstí stránky podmořského světa nejsou jen černé a Nefas brzy zjistí, že i tam může naleznout spojence.






První dojmy z obálky:
Á moře. Já mám ráda vodu. Já mám moc ráda vodu. :D

Když ji držím v rukou:
Na první pohled opět vidím jen moře. Při bližším zkoumání mi přišlo, že tam vidím jako by střechy domů. Tak trochu doteď nevím, jestli vidím dobře. Každopádně ty kruhy v popředí mě trkly až později. Zobrazují čtyři živly. Tušila jsem, že budou spojená s kouzly, protože živly se vždycky využívaly. V průbehu knihy jsem zjistila CO přesně znázorňují, a to jsem si ji oblíbila dvojnásob. Je sice taková dá se říct jednoduchá, ale jak se říká: v jednoduchosti je krása. Proto si u mě na obálku opovažte stěžovat a uškrtím vás.

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Co jsem od ní čekala? Nevím sice odkud jsem věděla, že jde o podmořský svět a kouzla, ale myslela jsem si, že to bude nějaká zbloudilá kopie Hladových přání. Troch ulegrační, když si pomyslím, že to ostatní považují za kopii Harryho Pottera (nebojte se, k tomu se taky vyjádřím). Byla jsem ale ráda, že šlo o úplně něco jiného (ne, teď Hladová přání nekritizuji, ale víte, jak to myslím). :)

Menší seznámení s knihou:
Gjorkové: Tajemství minulosti je první dílo české autorky Terezy Benešové, které by dle mého názoru určitě zasloužilo pokračování.

Proč jsem si knihu vybrala:
Proč? Protože česká jména na obálkách fantasy knih mě neskutečně přitahují. Jsem nadšená z každé YA literatury, kterou nějaký český autor napíše, proto se mi nemůžete divit, když jsem si řekla, že si ji musím určitě přečíst.

Recenze:
Asi bych měla začít prvními dojmy, ale já prvně začnu originalitou, protože mě pár věcí neskutečně štve. Kdokoliv, kdo četl knihu (nebo alespoň kdokoliv kdo četl knihu, napsal recenzi a já si přečetla) pořád zmiňuje, jak je podobná s Harrym Potterem. Můj názor? Netahejte mi sem Harryho Pottera, tohle dílo má naprosto originální prvky. Pochybuji, že umí Harry dýchat pod vodou. Uznávám, může to být tím,
že jsem knihy HP nečetla, ale co... Viděla jsem filmy a to mi stačí natolik, abych řekla, že si lidé mohou myslet, že jsou to sobě velmi podobná díla a já na to říkám, že bych rovnou mohla vzít nějakou knihu, kde hlavní postavě zemřeli rodiče, kouzlí se tam a říct: kopie HP! Ve spoustě knih je nějaká škola pro magické bytosti, takže opravdu... HP mi sem netahejte.

Když se tak zamyslím, dalším faktorem pro zkoumání jsou děti v knize. Někomu by mohly přijít až příliš vyspělé, ale já jsem ještě před dvěma roky věděla, jaké to je být v jejich kůži, takže můžu hrdě prohlásit, že my děti nejsme tak hloupé, abychom nedokázaly rozumně uvažovat. Pár lidí si nás očividně plete s předškoláky, jinak si ty reakce o "příliš vyspělých dětech" nedokážu vysvětlit. Ale teď už dost nad přemýšlením jiných názorů.

Kniha je psána ve třetí osobě, což by mi za normálních okolností nesedělo, ale u knih s malými dětmi jsem si na to už zvykla. Tady mi to naopak i sedělo a neměla jsem důvod přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby autorka napsala knihu v první osobě. Kniha mi svým stylem nepřišla ani nudná, ale ani strhující. Vystihují to slova oddechová literatura, která se hodí na klidné večery.

Základem jsou popisy, které se v knize vyskytují na každé straně a jsou častější než přímá řeč, nebo vnitřní monology. A jak už jsem výše zmiňovala, ani tady mi to nevadí. Byla jsem nadšená, když jsem v přímé řeči našla plno vtipných situací (áno, mám ráda smích), ale také něco vážnějšího. Zkrátka toho bylo tak akorát.

Určitě stojí za zmínku charaktery postav. No, nebo alespoň jedna postava, která se mi oblíbila. Cassius Ater, chlap, z kterého jsem absolutně nadšená. Už ta vtipná scéna na začátku mi řekla, že nebude jen vedlejší postava a Nefas si ho pěkně vyžere. Mě vůbec nepřipadá tak nevyzpytatelný, jak Nefas přemýšlí. Naopak ho mám hned prokouklého a situace, kterým se Nefas tolik diví mi připadají naprosto normální, když vím, jak uvažuje. Takže až narazíte na Cassiuse, pamatujte, že ho mám v oblibě. :D

Co mi vadilo, bylo, že u každé nedokončené věty byl napsán otazník. Načetla jsem toho celkem dost, a tak si myslím, že ty otazníky byly zbytečné. Pomlčky a mé oblíbené tři tečky mám raději. Co mi přišlo nepřiměřené, bylo to staré známé "ehm". Jasně, beru, když se párkrát použije, ale ze začátku to bylo několikrát za sebou. Pochopila bych to u Nefas
jako projevy stydlivosti, ale u dospělých a vůbec ostatních postav? Takhle mi jako by splývaly dohromady. A věřte mi, že to nejsou ty typy v řeči neohrabaných.

Závěr:
Kniha je dobrá pro odpočinek, přesto to však neznamená, že si nenajde čtenáře, kteří si ji opravdu oblíbí. Dle mého názoru si určitě zaslouží pokračování a rozhodně místo v knihovničce, které ta moje už má. Obzvlášť teď na léto je to dobrá volba, protože voda k vodě... To k sobě jde nejlíp. ;)
 
 

Reklama