Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

Recenze na knihy

Recenze: Dvě zrcadla

20. června 2012 v 22:05 | Ells
Název: Dvě zrcadla
Autorka: Karolína Limrová
Série: Dvě zrcadla
Díl: 1.
Počet stran: 276
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2011
Vazba: Pevná s přebalem

Děj: Kate Simmonsová má zálibu ve starožitnostech. Joshua Merboth je upír. Jak do sebe tato dvě fakta zapadají? A jak do sebe zapadají Kate a Josh? Odpověď je jednoduchá. Spojují je dvě stará zrcadla, která dovedou mnohem víc než jen odrážet jejich tváře.







První dojmy z obálky:
Hm... To bude další upířina. A já mám upířiny ráda. :D Tuhle si dřív nebo později musím nějak obstarat. Obzvlášť když je od české autorky. Obzvlášť ten název mě mate.

Když ji držím v rukou:
Ta obálka vynikne ještě lépe než na obrázku! A to celkové zpracování těch tesáků. A ty kapitoly! Ách! Jenom když se dívám na tesáky vevnitř provedené do červenobílé barvy, tak mě bolí oči. Tak pokrčím rameny a raději otočím na první stránku.

Hodnocení obálky: 9/10

Co jsem od knihy čekala:
Rozhodně ne to co z ní vyklubalo (přečtěte si recenzi, ať víte co tím míním).

Menší seznámení s knihou:
Dvě zrcadla jsou prvotinou Karolíny Limrové, která už napsala i druhý díl, který sice už není o těch samých hrdinech, ale o jedné postavě, která byla trošičku dle mého názoru odstrčena. :)

Proč jsem si knihu vybrala:
Na každého českého autora jsem zvědavá, a tak, když jsem viděla upířinu smíchanou s romantikou, víte co to pro mě bylo? Já jednoznačně upíry zbožňuju a ta česká autorka na obálce... Tomu jsem prostě nemohla odolat!

Recenze:
Už když jsem knihu začala číst, všimla jsem si označení kapitol a až v půlce pochopila, že tesáky znamenají pohled Joshe a lidská ústa pohled Kate. Dle mého názoru se to zpracování opravdu povedlo, a jestli mi někdo řekne, že je to s těmi tesáky moc přeplácané, tak ho praštím polštářem. :) Tohle už se stalo mému tátovi, když viděl všude ta ústa. :D

Co jsem opravdu ocenila, bylo, že měla kniha dva pohledy. Já nevím, jak je to s ostatními, kdo tu knihu četli, ale do postav jsem se dokázala opravdu vcítit. Obzvlášť do Joshe a jeho uvažování. A také mě potěšilo, že na začátku každé kapitoly je kus z Joshovi minulosti, která hodně věcí objasňovala a pomohla mi "prozkoumat" upíří život v knížce. Příběh je psán v 1. osobě, jen když je na scéně Joshova minulost, je to psáno ve 3. osobě. Určitě se opakuji, ale tato kombinace mi plně vyhovuje.

Hodně lidí jsem slyšela říkat, že je to kopie Stmívání. Je fakt, že pár základních rysů to má společné, ale to bych mohla říct i o ostatních knihách s upíry. Pro mě je to nové a originální dílo, ze kterého si ještě teď ráda čtu úryvky a mám potíže se odtrhnout.

Je pravda, že ze začátku se skoro nic neděje a prvních 80 stran můžeme čekat spíš romantickou část. Po 80 straně začne Kate pátrat a zažije chvilku štěstí. Pak přicházejí na scénu lovci. Víte, každý upír by měl mít nepřítele a v tomto případě jsem ocenila, že autorka do příběhu nezatáhla vlkodlaky. Co se týče slunce, tato novinka mě překvapila a nejsem si jistá, jestli úplně potěšila. Každopádně to byla nová zkušenost a jsem ráda, že z toho nevylezla taková blbost jako třpytění se na slunci. Meyerová je můj vzor, ale třpytky? To ještě dnes nechápu...

Co se mi opravdu líbilo, bylo, že si Josh s Kate nehráli na dvojici, která je až po uši zamilovaná a pak z ničeho nic: Je konec! Už tě nechci! Nemám ráda knihy, kde se postavy rozcházejí jen, protože ji neumí autor jinak zpracovat, aby se čtenáři nenudili. Karolína Limrová to pojala tak, že nebylo třeba rozchodů a zlomených srdcí. I když... No, s těmi zlomenými srdci to není tak úplně pravda. Někdo zlomené srdce opravdu měl.

Ano, ano. Už víte, k čemu mířím? Nemůžu si pomoct a musím Meyerovou opět zmínit. Pokud jste team Edward, je na 90% jisté, že budete team Josh. Danny, druhý nápadník Kate mi ale nepřijde jako sobec. Právě Danny bude hlavní hrdina Dvou mečů a teď nevím, jestli jsem to už říkala, ale těším se, až ji dostanu do ruky. Já osobně jsem si opět zvolila Joshe namísto Dannyho. Upíři jsou charizmatičtí, to se popřít nedá.

Co mi vadilo, bylo, že jsem Joshe občas přistihla, že má stejné chování jako já nebo kterákoli jiná dívka. Myslím, že by se kluk při pohledu na mužský hrudník v zrcadle asi moc neusmíval jako nějaká puberťačka. Anebo se možná pletu a křivdím mu, protože mužské mysli opravdu zatím nedokážu pochopit... Co mi přišlo až nadpřirozeně neuvěřitelné, byla reakce Kate. Josh jí "něco" řekne a ona je úplně klidná. Překvapená, ale klidná. Ano, láska dělá divy, ale takového člověka bych na planetě hledala jen velice těžko. A ještě jedna věc okolo upírství. Já vím, že to tak dělají téměř všichni autoři, ale na Joshovi nebylo poznat, že by byl starší než 20 letý mladíček. Ocenila bych, kdyby se choval trochu... trochu jako starší člověk. Já vím, že to zní divně, ale doufám, že víte co tím myslím. Tak... To bychom měli. Nerada na knihy házím špínu.


Závěr:
Po přečtení knihy jsem nemohla uvěřit, že se do ní toho vešlo tolik. Láska, nebezpečí, napětí... Takže vy, co pořád váháte, knihu si přečtěte. Karolína je příkladem toho, že bychom měli české autor/ky podporovat. A teď když mě omluvíte, musím pádit, abych si přečetla zase pár stránek, než se od knihy zase odtrhnu. :-)

Recenze: Měsíční píseň

17. června 2012 v 11:26 | Ells
Název: Měsíční píseň / Moon Called
Autorka: Patricia Briggs
Série: Mercedes Thompson / Mercedes Thompson
Díl: 1.
Počet stran: 283
Nakladatelství: Fantom Print
Rok vydání: 2009
Datum četby: 12. 5. - 16. 5. 2012
Vazba: Pevná s přebalem

Děj: Mercy Thompson si žije svůj vlastní stereotypní život v garáži. Její denní program spočívá v opravování aut, provokování jejího souseda a menších procházek v přírodě. Je to ale stereotypní, když uvážíme, že její soused je vlkodlak, Mercy je kožoměnec a opravuje auta nejen lidem, ale také nadpřirozeným bytostem? Pokud ano, to že jí zavítá do garáže nový vlkodlak, jí život změní. A to ne ve zrovna kladném slova smyslu.

První dojmy z obálky:
Zvláštní a rozhodně dokáže zaujmout. Ani nevím, čím mě obálka uchvátila, každopádně kniha mě přitahovala už velmi dlouho. Ale to rozvinu až později... Teď by bylo na místě říct, že se mi líbí ta modrošedá tématika a vůbec celá obálka. Mimochodem, knbiha má i takovou tu provázkovou záložku - to se mi vždycky líbí. Jenom ta moje to nemá, protože když mi přišla, měla ji někde v trapu. Ale tak co bych za tu úžasnou cenu chtěla. :-)

Hodnocení obálky: 10/10

Co jsem od knihy čekala:
Další knihu o vlkodlacích, která mi dokáže přiblížit jejich povahu a vůbec jejich život. Nečekala jsem ale, že v knize bude hlavní hrdinka kožoměnec.

Menší seznámení s knihou:
Mercedes Thompson je série, která má mezi čtenáři své stálé místo a je velice kladně hodnocena. Dle mého názoru je to opravdu nejlepší kniha o vlkodlacích, co jsem kdy četla. Mrazení mi vlkodlaky přiblížilo a dokázalo mi je vtisknout do srdce. Smečka mi ukázala temné a dravé vlkodlačí stránky. Co mi dala Měsíční píseň? To poznáte za chvíli.

Proč jsem si knihu vybrala:
Myslím, že úplně poprvé jsem na ni natefila na fóru Školy noci (to bylo mé období, kdy jsem Školu noci považovala za jednu z mých nejoblíbenějších sérií). Tehdy jsem nad ní mávla rukou a řekla si, že to bude nějaká blbost pro dospělé. No, dospěla jsem a na knihu narazila zase -už vážně nevím kde- a začala číst.

Recenze:
Poprvé jsem knihu začala číst jako e-book, ale asi po... zdá se mi 60 stranách jsem toho nechala. Už tenkrát mi kniha přišla úžasná, ale myslím, že jsem to udělala na truc. Myslím zavření dokumentu do doby, než se mi do rukou dostane "hmotná" kniha. Každopádně, když jsem ji opravdu dostala, byla jsem strašně moc nadšená. Přislíbila jsem si, že ji přečtu do té doby, než uvidím Patricii Briggs na její autogramiádě. Taky že jsem to stihla a byla to teda jízda, to vám řeknu.


Měsíční píseň není ten typ knihy, kde vám je nesympatická hlavní hrdinka kvůli tomu, že nad něčím věčně fňuká. Mercy je přesný opak ufňukané malé holčičky a když už něčeho nelituje, nesesype se na zem jako hromádka neštěstí. Líbí se mi také, že si vždy ví rady a nestojí jako tvrdé Y s otevřenou pusou, když na to přijde. Mercy se také dost odlišuje svým věkem, možn právě proto je tato série spíš pro dospělejší čtenáře. Mně osobně se tato odlišnost hrozně moc líbila (jestli to tak můžu říct), protože dnešní autorky už píší jen o ženách pod 20 (výjimkou je např. Sookie Stackhouse). Jejich smůla, že knihy potom čtou většinou jen teenageři.





Styl psaní mi přišel jednoznačne jako jeden z nejlepších. Autorka psala záživně, srozumitelně a vůbec tak, aby se čtenář od knihy nemohl odpoutat z toho důvodu, že je kniha nudná nebo zdlouhavá. Moc se mi také zamlouvalo, že podobně jako u Sookie Stackhouse rozebírala v knize jeden zásadní detektivní příbeh od kterého se vše odvíjelo. Upřímně doufám, že v tom bude v dalších dílech pokračovat a nezklame mě.

A co by to bylo za knihu bez... jak to mám říct? Chlapa? To zní divně. :D Jenom doufám, že víte, co tím míním. Prostě a zkrátka nějakého toho milostného trojúhelníku. Od začátku jsem tak trochu doufala, že Mercy skončí s Adamem, ale nevěděla jsem, jestli nezůstanou jen jako "přátelé" - mírně řečeno, ve skutečnosti by Adam klidně sežral kočku Mercy. Proto jsem pořád váhala a když se to konečně vyhrotilo, přimotal se tam ten blbec Samuel. Nenávidím ho. Jasně, chápu jeho situaci a soucítím s ním, ale přesto... Scény s ním byly pro mě jako něco naprosto cizího. A na konci jak do "něčeho" (opravdu nechci spoilerovat) vtrhnul. Myslela jsem, že ho něčím přetáhnu. Takže jsem rozhodně team Adam.

A teď už se dostáváme k tomu, co mi dala Měsíční píseň. Myslím si, že je to velice originálně pojata kniha o vlkodlacích. A to i z toho důvodu, že do knihy autorka zapletla i kožoměnce. Tím myslím Mercy. Nejvíce mě překvapilo, jak vlkodlaci umí číst z řeči těla. Mávnete nervózně rukou a oni hned vědí na co myslíte. Příkladem by mohl jít Bran u kterého stejně nejsem úplně přesvědčená, že neumí číst myšlenky. A ta dokonale popsaná hierarchie! No, Patty, u mě máš tedy čestné místo v žebříčku nejoblíbenějších autorů.

To že autorka v knize popisovala především vlkodlaky, neznamená, že zanedbala jiné nadpřirozené bytosti. Našim ostrozubkám se věnovala také poměrně dost. I zde byla hierarchie velice dobře vylíčena. Kromě toho se mi líbilo, že všechny popisovala realisticky, ne bezhlavě jako dokonalé bytosti, které jsou hodné a kdesi cosi. Právě to, že příběh stál nohama na zemi, dělalo knihu uvěřitelnější a tím pádem i mnou více oblíbenější.

Já vím, že bych měla přestat pět samou chválu a konečně začít s kritikou, když já jsem i po těch týdnech od doby přečtení stále zaujatá a nedokážu na nic rozumného a kritického přijít. Mercy se mi prostě hrozně, hrozně a ještě jednou hrozně moc líbila.

Závěr:
Knihu doporučuji dospělejším čtenářům hlavně z toho důvodu, že je hlavní hrdinka opravdu dospělá. Jsem team Adam, takže se Samuelem na mě nechoďte. Měsíční píseň je úžasná kniha a když se mě někdo zeptá, jestli je to skutečně tak dobré, odpovím mu, že ano. Proto vám říkám, neváhejte a přečtšte si to. Stojí to za to.

Recenze: Prokletý maturiťák

1. června 2012 v 14:05 | Ells
Název: Prokletý maturiťák / Prom Nights from Hell
Autorky: Stephenie Meyer, Meg Cabot, Kim Harrison, Michele Jaffe a Lauren Myracle
Série: Prokleté povídky / Short Stories from Hell
Díl: 1.
Počet stran: 203
Nakladatelství: Domino
Rok vydání: 2011
Datum četby: 14. 4. - 10. 5. 2012
Vazba: Měkká

Děj: Maturiťák je pro všechny zlomovou událostí. Proto jsou s ním spojeny mnohé starosti. Dívky si vybírají šaty, chlapci se připravují na odmítnutí nebo naopak přijmutí nabídky... Jenže v této knize se k těmto malichernostem přidá i něco jiného. A ne vždy dobrého.


První dojmy z obálky:
Zajímavé. Dva lidé jak je bůh stvořil v plamenech. Uvidíme, co z toho vzejde. Mimochodem, jestli si ji někdy pořídíte, nikdy ji neukazujte tátovi, protože ten můj mi se mě zeptal co to proboha čtu. Bohužel nejhorší bylo, že poté poznamenal, že to vypadá, jako by ti dva ze sebe vypoušťeli "nebezpečné plyny". Tahle příhoda mě usvědčila v tom, že chci být povahově po mámě. Je opravdu na obtíž, že se chováme jako dvojčata... :-/

Hodnocení obálky: 7/10

Co jsem od knihy čekala:
Věděla jsem, že knihu psalo více autorek a myslela jsem si, že jsou rozdělené na části a že jde v podstatě o jeden příběh, který píše více autorek. Opět omyl.

Menší seznámení s knihou:
Kniha Prokletý maturiťák v sobě skrývá pět krátkých příběhů (povídek), které jsou napsány pokaždé jinou autorkou. Všechny mají společné jednu indicii. Prokletý. Maturiťák.

Proč jsem si knihu vybrala:
Stephenii Meyer zbožňuji, a tak jsem si ji v loni opatřila. Každopádně znám Meyerovou, Cabotovou, od slyšení Harrisonovou a možná trošičku Myracleovou. Jaffeovou jsem zatím nepoznala... Jenom chci říct, že se recenze bude dělit na pět částí, kvůli těm rozdílným příběhům. Jo! Taky stojí za zmínku, že jsem ji viděla už dřív v originále.

Recenze:
Meg Cabotová - Likvidátorčina dcera

T
ahle povídka mě hned na začátku uchvátila. Meg Cabotová prostě píše úžasně. Likvidátorčina dcera je psána v 1. osobě a čte se plynule bez zábran. Jasně, byla to především romantika, ale objevovali se tam i upíři. To mi připomíná! Těmi upíry si to Meg trochu pokazila, protože jí to ubralo na originalitě. Navíc mi připadalo, že to hrozně uspěchala. Bylo to prostě bum, bum, bum a všechno bylo vyřešené. Tohle téma si měla nechat pro knihu a ne na povídku. Právě proto ztrácí pár bodů. Byla to nejuspěchanější povídka z celé knihy. Ten konec byl až příliš otevřený a neschvaluji ho. Navnadila mě ale tolik, že jsem se těšila na další povídky. Pod Stephenií Meyerovou je to druhá nejlepší. Našla jsem tam také pár gramatických chyb, což mi bylo divné, když pak v celé knize nebylo vůbec nic.

Celkové hodnocení: 8/10

Lauren Myracle - Kytička na ruku

H
orory moc nečtu, možná právě protože se po čtení bojím. U téhle povídky jsem se celkem dost klepala, i když je to možná jeden ze slabších hororů. Po přečtení jsem měla pocit, že mám za dveřmi něco, co by tam být nemělo. Ze začátku to bylo takové zmatené a vůbec divné, ale ten konec mě prostě dostal. Tahle jediná povídka z celé knihy dle mého názoru nepotřebovala větší prostor. Nevím, ale líbila se mi asi tak nejméně. Nevím, jestli je to kvůli hororové tématice, nebo kvůli něčemu jinému, ale prostě mě zklamala. Takže spodní příčka patří právě této povídce.

Celkové hodnocení: 5/10

Kim Harrison - Madison Averyová a Smrťák

A
byste věděli, že nejsem zaujatá vůči Meg Cabot a Stephenii Meyer, tahle měla velice originální nápad, kterého si moc cením. Společně se Stephenií je to nejoriginálnější nápad z celé knihy. Také je psána na 4 části, což jsem uvítala, protože to nebylo tak "nekonečné". Celkově byla taková zajímavá a bohatá na úvahy místo přímé řeči. Opravdu se mi líbila. Byla perfektně rozvržená, jenom mě naštvalo, že ten konec přišel tak náhle a byl tak otevřený. Doporučila bych jí nějaký větší prostor. Není to sice tak nutné jako u Meg Cabotové, ale přesto...

Celkové hodnocení: 7,5/10

Michele Jaffe - Přísně tajné
T
uhle autorku opravdu neznám, přesto mě však velice mile překvapila. Povídka měla originální nápad a zároveň takový ten šmrnc. Společně se Stephenií je napsána ve 3. osobě, což jsem ani nepostřehla. Až ke konci jsem si všimla: Hele! Ono je to ve 3. osobě! Zahrnuje pravou lásku a není hororová. Bezvadná kombinace. Tedy alespoň pro mě. Četla by se mi dobře, kdybych nevěděla, že po ní bude následovat Stephenie, ale to je fuk. Přímá řeč i úvahy zde byly vyvážené. Hlavní hrdinka mi přišla opravdu sympatická, i když byla tak blbá, že se starala o Shibby (nic neprozradím, protože to má moc málo stran). Začátek mi trochu připomněl seriál The Nine Lives of Chloe King na který mám momentálně rozepsanou recenzi. Začíná totiž smrtí. I když... Ale ne, nic vám neřeknu. :D

Celkové hodnocení: 7,5/10

Stephenie Meyer - Peklo na Zemi

Myslím, že právě touto povídkou se inspirovala obálka. Přišla mi ze všech nejoriginálnější a hlavně nejlepší. Styl Stephenie byl všude, i když psala ve třetí osobě. Přímá řeč byla omezená a spíš popisovala emoce a dojmy. Přesvědčila mě, že když chce, umí vytáhnout takové téma, které tu nikdy dřív nebylo. Celkově měla povídka víc o utrpení. Nebylo to ale takové jako v Novém měsíci, ale... Bylo to prostě pekelné. A zároveň božské. Vážně, když všichni píší o andělech, proč ne také o pekelných záležitostech? Snad Stephenie znovu dokázala otevřít vrátka autorům a ti se inspirují pekelnou tématikou. Konec byl opět otevřený, ale tak jako by příjemněji. Jistě, uvítala bych pokračování, jak to dopadlo, ale ne zase tak horoucně jako u něčeho jiného. Pokud jste četli Hostitele, víte o čem mluvím.

Celkové hodnocení: 9,5/10

Závěr:
Prokletý maturiťák doporučuji všem, protože v knize je od všeho trochu. Bratříčkuje se v ní hrůza, láska, nadpřirozeno, náš svět a mnoho dalších věcí. Celkově Prokletý maturiťák hodnotím velice kaladně.

Recenze: Stefanovy deníky: Zrození

21. května 2012 v 17:49 | Ells
Název: Stefanovy deníky: Zrození / Stefan's Diaries: Origins
Autorka: L. J. Smith
Série: Stefanovy deníky / Stefan's Diaries
Díl: 1.
Počet stran: 237
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Datum četby: 14. 4. - 10. 5. 2012
Vazba: Měkká

Děj:
17 letý Stefan Salvatore ještě nezná své místo ve světě a už je zasnoubený s Rosalyn. Není z toho nijak nadšený, ale jeho otec je neústupný. Aby toho nebylo málo, do Veritas se přistěhuje nádherná a tajuplná Katherine, která si okamžitě získá Stefanovu pozornost. Stejně tak jeho bratra. Bohužel to však není obyčejná dívka a vztah s ní nutně nemusí dopadnout dobře.

První dojmy z obálky:
Panebože! Oni tam dali filmové postavy! Tohle byla má první myšlenka, když jsem ji uviděla. Asi proto jsem si ji koupila, protože The Vampire Diaries (seriál!) zbožňuji. Takže palec nahoru!

Hodnocení obálky: 9/10

Co jsem od knihy čekala:
Pozn.: Další můj vynález, který bych do recenzí také chtěla praktikovat.
Věděla jsem, že to bude o minulosti Stefana a tím pádem i Damona. Proto jsem si ji jednoznačně koupila. Musím ale doplnit, že jsem si myslela, že to bude knižní Stefan. Ale já mám na L. J. Smith zálusk, takže jsem si ji koupila myslím... v září. :) To že na mě čekal filmový Stefan, jsem ale nečekala, a tak jsem čtení knihy oddalovala co to šlo. Chyba.

Menší seznámení s knihou:
Stefanovy deníky je z cyklu Upířích deníků. Tuto knihu nenapsala L. J. Smith, ale štáb seriálu The Vampire Diaries. Děj je zasazen do minulosti seriálu a ne knihy, a tak není divu, že je vše odlišné. Proto knihu doporučuji přečíst především závislákům na seriálu.

Proč jsem si knihu vybrala:
Krásná obálka, inspirace na románech L. J. Smith... A když už mám všechny ty Upíří deníky, tak proč ne i ty Stefanovy? Obzvlášť jsem "žrala" Damona, který byl v knize úchvatný.

Recenze:
Pro ty, co nenávidí Stefana stejně jako já je to příležitost si oblíbit jeho charakter. Jistě, v knize mnoho melancholie, hysterie a vůbec je Stefan zženštilý, ale pořád lepší než ten knižní Stefan. Navíc do Stefanovy minulosti neodmyslitelně zapadá Damon. Stejně tak i Katherine.

Zbožňuji Katherine, zbožňuji Damona, proto jsem po celou knihu řvala na celou místnost, ať si tu svou Katherine Stefan klidně sežere a Damon ať si počká na Elenu. Až ke konci mě Stefan přesvědčil, že není úplně tak blbý, jak vypadá a má mozek. Mrzelo mě ale, že Damon Katherine skutečně miloval. Tohle si nezasloužil.




Ale teď už k opravdové recenzi... Kniha je psána narozdíl od Upířích deníků v 1. osobě. alespoň mně se to díky tomu četlo lépe. Kniha se čte svižně a je spíš k odpočinku. Trochu mi ale vadilo, že se v ní celkem nic nedělo. Stefan miluje Katherine, bla, bla, bla, Damon miluje Katherine, bla, bla, bla. Někdo byl nevysvětlitelně zavražděn a neví se kdo to udělal... Kniha je až příšerně průhledná. Nevadí to ovšem natolik, abych jí na Goddreads nedala čtyři hvězdičky.



Co mi přišlo vtipné, bylo, že se koncem 19. století mluvilo "Jasně!" a "Ok." To si někdo nemohl zažít starší dobu. Haló, nejsme v 21. století! Také mě zarazilo, že bylo v knihách napsáno Rozrazil místo Sporýš. Nerada to říkám, ale překladatelka, by měla shlédnout pár dílů seriálu, aby si ten Rozrazil vymazala z hlavy.





Takže teď kniha dostala náležitou kritiku, je načase také trochu těch pozitiv, ne? :) Po dočtení knihy, jsem si vyhledala seznam flashbacků v první sérii, abych viděla všechny scény, kde se objevovala Katherine, Damon a Stefan. Jsem z toho nadšená, protože si konečně dokážu představit, jaké to tenkrát bylo s bratry Salvotory.



Také vás kniha usvědčí v tom, že Katherine není až taková... Jak to říct nevulgárně? Potvora. Ona je totiž ještě větší. Sice nevím jak je to u vás, ale u mě nabrala ještě větší sympatie než předtím. Na záporné postavy jsem zkrátka talent.

Nevím co bych ještě dodala, snad... Počkat! Další nápad! Muhehe. A pokud se ptáte, jestli jsem zešílela, tak možná ano. Každopádně je tu nová kolonka!

Závěr:
Knihu doporučuji nejen fanouškům seriálu. Snad bych doplnila, že byste si je měli přečíst dříve než Upíří deníky. Zároveň také doporučuji před knihou spustit flashbacky z první série.

Recenze: Krvavá země

5. května 2012 v 21:05 | Ells
Název: Krvavá země / Bloodland
Autor: Alan Glynn
Počet stran: 326
Nakladatelství: Metafora
Rok vydání: 2012
Vazba: Pevná s přebalem

Děj:
Krev, korupce, konspirace. Jimmy Gilroy má napsat životopis herecké hvězdičky, která zahynula při havárii vrtulníku. Právě tahle prácička by mu pomohla splatit jeho dluhy a rozhodnout o tom, jestli má Jimmy naději na lepší život. Bohužel všechno má malý háček.








První dojmy z obálky:
Pozn.: Tuhle novou kolonku jsem sem přidala jako test, napište mi, jestli ji chcete i nadále.

Možná, že se po někom opičím, ale ta obálka mě trochu zaskočila, možná i odradila. I když na ní nic přeplácaného není, působí tak. Také ten agent v popředí je trochu nepatřičný. Uvítala bych, kdyby si zašel někam na kafe a předvedl, jestli by obálka nebyla lepší bez něj. Originální obálka mi v tomto ohledu přijde poněkud lepší. Obzvlášť ty osvícené mrakodrapy… Ale teď už k obvyklým kolonkám a samotné recenzi.

Hodnocení obálky: 5/10

Menší seznámení s knihou:
Krvavá země je novinkou Metafory, která nadchne především starší čtenáře. Jak už jste jistě pochopili, je to především krimi a thriller. Je vhodné poznamenat, že Alan Glynn je držitelem irské ceny za nejlepší kriminální román roku. Také zde mám jednu citaci:

"Alan Glynn dokáže navodit tolik napětí a vzrušení, že se jeho čtenáři rozhodně nemusejí uchylovat k nebezpečným a nelegálním stimulantům, jako jsou například drogy."
- New York Times Book Review

Proč jsem si knihu vybrala:
Jelikož jsem zjistila, že máte tuhle kolonku obzvlášť rádi, nejspíš ji budu muset vyplňovat v každé recenzi. :D Každopádně, Krvavá země mě nezaujala obálkou ani anotací, nýbrž názvem. Konečně jednou můžu dokázat tvrzení, že si knihu nevybírám podle obálky, ale pocitu, který mám při pohledu na každou knížku.

Recenze:
Krimi opravdu moc nemusím, tahle kniha mi ale tento žánr ukázala v poněkud lepším světle. Obzvlášť mě překvapilo, jak se příběh četl lehce. No, vlastně ani ne tak lehce, prostě jsem se do příběhu vžila a neměla potřebu ji odložit. Tedy až na jemné zakolísání v polovině příběhu… Právě tahle věc přidala knize jedno menší plus. Nemám ráda stereotypní příběhy, proto jsem byla také vděčná za originální zápletku, kterou mi krvavá země poskytla.

Kniha je psána ve 3. osobě, což by mě mělo mrzet, když mám o tolik raději 1. osobu. U tohohle příběhu mi to ale nevadilo, naopak jsem to uvítala, protože to jen podtrhlo celou atmosféru, která mě provázela při čtení Krvavé země.

Mimochodem, jen abyste věděli, já moc politice nerozumím, takže mi můžete věřit, když řeknu, že i pro neználky je politika v této knize popsána tak, aby jí rozuměl normální člověk. Právě ta politika mě ze začátku odstrašovala, někdy však mozek udělá věci podle svého rozhodnutí a než se nadějete, už máte knihu v rukou.

Nevím proč, ale zrovna u téhle knihy jsem měla stejný pocit jako při Pokrevních poutech a to ten, že jsem věděla určité věci, než se staly. Nejsem moc dobrá v oblasti detektivek a krimi, příkladem může jít Pravá krev, u které mě překvapuje téměř všechno. Tady jsem ale byla jako zkušený detektiv. Stejně jako při Pokrevních poutech jsem si říkala: Vrah je ten, koho nejméně čekáš. A nemyslím jen vraha, ale i něco jiného.

Nejvíc mi asi vadilo, že (sakra, už udávám zase příklad pro jinou knihu) jsem v půlce dostala dojem jako u knihy Milý Johne. Něco určitého prostě skončilo, přesto mi však zbýval do konce knihy nějaký ten kus příběhu. V té chvíli bych to nejraději utnula, protože jsem pak nebyla tolik napjatá, jako při první polovině knihy.

Nebojte se, tolik negativních věcí zase na knize není. Chtělo by to ještě nějaké to pozitivum, co říkáte?

Stejně jako při románu mi většinou nesedí spisovatel, u krimi bych spisovatelku ihned odehnala. Proto jsem byla ráda, když jsem viděla, že knihu napsal muž. Ať už chceme nebo ne, muži umí většinou lépe popisovat krimi, než my ženy. Podotýkám ale, že jsou i výjimky, tak mě neukamenujte. Abych to shrnula, při čtení jsem měla ten správný drsný pocit, jaký jsem očekávala.

Krvavá země ve mně sice nezanechala žádný hlubší dojem, ale můžu říct, že mi poupravila pohled na krimi a thrillery. Byla to příjemná změna oproti fantasy a jsem ráda, že jsem výjimečně odbočila od mé obvyklé specializace na upíry, vlkodlaky a kdoví jaké potvory. No… potvory, to zase ne. :D Ale to je teď jedno. Opakuji, že Krvavou zemi bych doporučila především starším čtenářům, teenageři by si měli ještě nějakou tu dobu počkat, než se do knihy pustí (to říká 13 letá holka - opravdu přesvědčivé). Nevím, co ještě dodat, snad jen to, že přeji všem hodně štěstí při čtení.

Recenze: Šíleně divocí andílci: Líbat anděly je nebezpečné

22. dubna 2012 v 1:32 | Ells
Název: Šíleně divocí andílci - Líbat anděly je nebezpečné / Wilde Wahnsinnsengel: Engel küssen ist gefährlich
Autor: Thomas Brezina
Série: Šíleně divocí andílci / Wilde Wahnsinnsengel
Díl: 1.
Počet stran: 179
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2009
Datum četby: 15. 4. - 19. 4. 2012
Vazba: Měkká

Děj:
Vicki žije (ne)obyčejný život. Má dvě nejlepší kamarádky, malou sestřičku a rozvedené rodiče. Ten se však brzy změní s jedním jediným polibkem, který nevěnuje chlapci, ale anděli. Kamennému anděli. Bohužel se hned poté rozbije. Když ho jde Vicki navštívit, kamenná hlava k ní z ničeho nic začne mluvit...


Menší seznámení s knihou:
Šíleně divocí andílci jsou tvorbou proslulého Thomase Breziny, který napsal spousty knih pro dívky i kluky. Z jeho tvorby můžete znát Klub záhad nebo také sérii o dvou čarodějnicíc.

Proč jsem si knihu vybrala:
Anděly mám ráda, takže když jsem tuhle knihu viděla u Egmontu, opatřila jsem si ji v elektronické podobě. Nevím proč, ale celkem dost mě lákala. Jasně, tak trochu jsem tušila, že je spíš pro mladší čtenáře, ale jak už jsem řekla. Já anděly prostě žeru. A tak jsem se pustila do čtení.

Recenze:
Myslím, že jsem od knihy očekávala něco horšího, ale ona naopak mile překvapila svou jednoduchostí a plynulostí. Dopředu jsem věděla, že když popisuje muž dívku v pubertě, nedopadá to dobře. Tady to bylo však celkem v pořádku. Jistě, autor ženskou mysl nikdy nedokáže vystihnout, ale přesto... Tady se to dalo celkem unést.

Při čtení začátku jsem měla pocit, že se příběh zbytečně natahuje, jen aby z toho autor vytřískal knihu. Některé rozhovory a úvahy byly prostě zbytečné, autor měl naopak rozvinout akci, kterou čtenář nalezne především na konci. Na začátku jsem tedy byla napjatá jen z toho důvodu, že jsem čekala, kdy se to konečně stane. A když jsem se konečně dočkala, říkala jsem si... Děláte si ze mě legraci? Přiznávám, "trochu" mě naštvalo, že když Vicky Azraela políbila, nebyli sami. Navíc se ta krásná socha ihned rozbila.

Potom nastala ta věc s nadpřirozenými schopnostmi. Tyto části mám pokaždé nejraději, protože koho nezajímá neviditelnost nebo třeba létání? Proto, když se tyto schopnosti poprvé objevily, četla jsem s ještě větší vervou. Se schopnostmi přišly ovšem závazky a se závazky problémy. A s problémy přišla smrt. Knihu pokládám za oddychovou četbu, kterou občas musím brát s nadhledem, trocha detektivních prvků je v knize ale také. Bohužel je čtenář velice brzy prokoukne.

Že by kniha skrývala nějaká jiná překvapení v podobě "Jsi adoptovaná!" nebo "Tvůj bratr zemřel!" se také nedá říct. Jediným možná trochu překvapivým zjištěním je totožnost toho zlého kluka, který chodí bosky. To mi zrovna něco připomíná... Chtěla jsem se zmínit o tom, že kniha neskrývá jenom fantasy určené pro malé čtenáře, ale také i zajímavě popsanou situaci, jak se dítě cítí, když jsou rodiče rozvedení. Vlastně celkově je to takový příběh o dospívání, klasických problémech, které by i přes ty anděly stály za pozornost.

Co mě fascinovalo, bylo určitě to, že se v příběhu nenacházel jen ten "hodný" kluk, ale taky ten "zlý" kluk. Příběhy mám s touto zápletkou opravdu ráda. Skoro pokaždé fandím tomu zlému. Proč říkám skoro? Protože právě tato kniha mě donutila myslet si, že ten zlý je špatný - neptejte se mě na jméno. Hlavní hrdinka má pro toho zlejšího poněkud větší slabost, což mě snad poprvé štve a doufám, že nakonec skončí s Azraelem.

Celá kniha je psána v 3. osobě, což je zvrhlá zábava autorů, kteří se snaží popsat ženskou mysl. Mám dojem, že kdyby byla pospána v 1. osobě, autor by se z toho pominul. Ženy jsou prostě bláznivé bytosti a muž je nikdy nepochopí. Proto bylo znát, že osobní úvahy Vicky byly ochuzovány.

Co se týče originality, nemohu popřít, že autor napsal příběh, který je více méně ojedinělý. Obzvlášť mě překvapila ta věc s kamenným andělem. Přece jen, mnoho autorů nenechá líbat se hlavní hrdinku s kamenným andělem, který poté zázračně "obživne". Kromě toho se mi celkem líbila teorie, že andělé ve skutečnosti křídla nemají. No, křídla mám na andělech ráda, ale tohle bylo něco nového. A jsem ráda za to, že to autor dokázal popsat tak, že jsem z toho neměla stejný pocit, jako když se Edward ze Stmívání třpytil na slunci.

Jak už jste z mého psaní zjistili, kniha se čte plynule a opravdu nemáte potřebu ji odložit. I ta zdlouhavá část má něco do sebe a hlavně proto jsem zvědavá na další díl, na který si doufám najdu čas velice brzy. Myslím, že za přečtení rozhodně stojí, pokud jste ale starší čtenáři, berte hlavní postavy s nadhledem.

Recenze: Čísla

15. dubna 2012 v 0:40 | Ells
Název: Čísla: Na útěku / Numbers
Autorka: Rachel Ward
Série: Čísla / Numbers
Díl: 1.
Počet stran: 316
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2011
Datum četby: 4. 4. - 12. 4. 2012
Vazba: Měkká

Děj:
Jem vidí čísla. Na tom není nic divného, že? Jenže to nejsou ledajaká Čísla. Je to číslo vaší smrti. Datum. Osudný den. Říkejte si tomu jak chcete, ale je to tak. Jem tuto skutečnost pochopí v den, kdy zemře její matka. Právě tento "dar" jí způsobí problémy, kterým musí nyní čelit. Jenže, vyřeší se její starosti životem na útěku?




Menší seznámení s knihou:
Kniha Čísla získala řadu ocenění a citací autorů. Asi bude nejlepší vám napsat ten, který spatříte hned jak otočíte první stranu.

"Tahle kniha vám nedá spát. Je jako pravý thriller - poutavá a znepokojující. Rachel Wardová přichází s děsivými, a přece zcela reálnými možnostmi, díky nimž tento román osloví každého z nás. Je nezapomenutelný. Blíží se vaše číslo?" - Barry Cunningham

Proč jsem si knihu vybrala:
Na knihu jsem viděla spoustu upoutávek. U Egmontu je seznam ocenění a také informace, že se kniha zfilmuje. Tak trochu jsem od ní na nějaký ten čas upustila a pak jsem ji vyhrála společně s druhým dílem. Byla jsem nadšená. Asi každý z vás si teď říká, jestli je vážně tak dobrá a ať už napíšu něco kloudného. Říkala jsem si to samé a bohužel neměl mě kdo postrčit. Recenzi jsem si byla líná přečíst a někdo, kdo by mi o ní něco stručně řekl tu taky nebyl. Tak jsem se pustila do čtení.

Recenze:
Přiznávám bez mučení, že mě kniha zklamala. A to hodně. Vím, že už pěkně dlouho čekáte na recenzi. Nevím, proč jsme ze začátku na tuhle knihu tak natěšení a proč nám připadá zajímavá. Asi to bude tou smrtí. Každopádně hned jak jsem knihu začala číst, v hlavě se mi objevila myšlenka… "To si ze mě střílíte? Co je to za volovinu?" Ale jak už jsem psala i na Goodreads, pod tím špinavým obalem okolo příběhu se skrývá něco zvláštního, možná i jedinečného. Proto se mi díky konci tolik poupravil názor na knihu. A teď přistupme ke kladným a záporným stránkám příběhu.

Když píšu tuhle recenzi (sakra, už jsem chtěla napsat knihu: D), poslouchám surovou muziku. Čím to? Jem je vychovávána ve světě špinavých uliček, kanálů, pěstounů, drog a jiných svinstev (Jem mě asi nakazila). Ani se není čemu divit, že mluví tak jak mluví. Nespisovně, někdy i sprostě stejně jako kdejaký zedník na stavbě. Příkladem vám mohou být slova vosobní, voči nebo také velice častá věta "Di do prdele!" - ne, vůbec nemám výčitky svědomí, že to sem píšu. Když čtete knihu, ani to nevnímáte. Tedy ovšem až potom, co přestanete mít tik v oku. Jednoznačně říkám, že se mi ten styl nelíbil.

Další negativum spočívá v tom, že autorka moc popisuje hnusárny. Asi není třeba říkat, že mě vůbec nezajímá, jestli Jem dopadla na tvář slina nebo si utřela ptačí hovínko o džíny. Už jsem vás dostatečně odradila? Sakra a to jsem ještě ani pořádně nezačala! Ok, raději teď ukážu také ty hezké stránky knihy, jinak ke mně ani nepáchnete.

Celou dobu si Jem pokládá ty stejné otázky. Jsou ta čísla jen v její hlavě? Dají se změnit nebo ošálit? Tohle vám vrtá až do konce, kdy vám vhrknou slzy do očí a konečně naleznete pro tuto knihu pochopení. Neřeknu vám, jestli je šťastný nebo smutný, protože to už bych spoilerovala a vy byste hned věděli, jak to všechno skončí. Celý příběh se čte plynule, i přestože vám určité věci lezou na nervy. Nepopírám, že autorka umí psát svižně a zbytečně všechno nerozkecává. Líbí se mi, že je v knize přiměřeně přímé řeči, ale také i úvah.

Strašně se mi líbilo, že do knihy autorka zapojila i černocha. Chápejte, v knihách moc často nebývají, tak se musím té jiné národnosti nabažit. Je zajímavé v knize najít bělošku, která je s černochem. O autorce mám hned dobré mínění, protože málokdo se odváží. :)

Každopádně konec ve vás nechává stejný pocit, jaký bývá při hororech. Na mysli mám bradu spuštěnou až na zem a horlivé otáčení stran, jestli nejsou napsány špatně. Možná jsem trochu nedočkavá na druhý díl, ale tak trochu se bojím, jestli to nebude podobně jako s prvním dílem. Autorka se neumí vyjadřovat a velmi často skáče od jedné k věci ke druhé. Právě proto jsem u knihy ze začátku úpěla. Sakra! Já snad neumím zůstat u těch kladů. Alespoň se můžu vymluvit na to, že jsem blíženec… :D Jsem to já ale úžasný kritik, který si nezamete ani před svým prahem.

Co se vám tu pokouším celou tu dobu říct, je to, že byste této knize měli dát šanci a přečíst si ji i přestože se vám ze začátku nebude zdát jako dobrá volba. Upřímně, kdybych si ji koupila, asi bych toho litovala. Ovšem, to mi nebrání říct, že stojí za to, abyste si ji půjčili v knihovně.

Recenze: Hunger Games: Síla vzdoru

4. dubna 2012 v 16:16 | Ells
Název: Hunger Games: Síla vzdoru / Catching Fire
Autorka: Suzanne Collins
Série: Hunger Games / The Hunger Games
Díl: 3.
Počet stran: 340
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2010
Datum četby: 28. 3. - 31. 3. 2012
Vazba: Měkká

Děj:
Katniss Everdeen míří do 13. kraje aby přijala svůj osud reprodrozda. Stále si není jistá, jestli se jí ta věc se vzpourou zamlouvá nebo ne. Nakonec však svou roli přijme a začne spolupracovat. Ukáže se však, že její proklamy ubližují Peetovi a Katniss se zlomí. Jenže bez reprodrozda nemá 13. kraj šanci k úspěchu, a tak se musí přizpůsobit jejím požadavkům a životně důležitým věcem. Teď však zůstává zásadní otázka. Zvítězí revoluce nad Kapitolem nebo se odehrají další Hladové hry?

Menší seznámení s knihou:
Hunger Games je světový bestseller, fenomén a pro mě příběh, který je ve své oblasti nepřekonatelný. Co na této sérii dokáže čtenáře okouzlit? Příběh, krutá realita, která se blíží nezadržitelnou rychlostí. Vše je až příliš skutečné.

Proč jsem si knihu vybrala:
Když už vlastním první díly, tak proč ne i třetí? :-)

Recenze:
S Hunger Games jsem ušla poměrně dlouhou cestu, ale přesto to vypadá, jako bych byla absolutní neználek, když čtu poslední díl a postupně mi dochází k čemu se to vlastně schyluje. Nevím jestli si tímto celá série ještě víc šplhla, ale jedno vím jistě. Kdyby moje první přečtená fantasy kniha nebylo Stmívání, ale Hunger Games (ok, není to tak úplně fantasy, ale Young Adult určitě), tato srdcervoucí série by byla na prvním místě.

Měla bych napsat všechno popořadě, ale nedokážu začít jinak než koncem. Celá kniha pro mě byla napínavá až do konce po kterém jsem cítila snad ještě větší prázdnotu než po zhlédnutí filmu. Mimochodem, na ten se taky dostane, ale až na něj půjdu do kina. :-) I potom, co jste něco přečetli jste si museli čříkat... To není pravda, nemůže to být pravda! Takhle kruté to nemůže být! Ale pak na vás dolehne všechno, co se v knize stalo a řeknete si. Je to pravda. Tohle se opravdu stalo, to je oběť kterou Katniss musí zaplatit za mír. Jenže opravdu ten mír zůstane? Možná na čas, ale jak už bylo v knize zmíněno. Jsme velice vrtkavá rasa a nemůžeme se divit, když za pár století nebo dokonce desetiletí nastane ještě něco horšího než Hladové hry. Nemohu tedy prozradit víc než že vás autorka nemile překvapí.

První díl jsem nevěděla jestli kopu za Peetu nebo Hurikána. Když i potom co jsem dala Hurikánovi další šanci selhal, začala jsem bezmezně důvěřovat Peetovi a doufat, že skončí s Katniss a nakonec si založí rodinu. Nerada vás příznivce Hurikána zklamu, ale v posledním díle si "trochu" pokazí image. A to kvůli tomu, že neudělá oč ho Katniss požádala. A i když se to ¨nakonec rozhodlo být dobrou volbou, nenávidím ho za to.

Ani v posledním dílu se nevyhneme určitým podobnostím Hladových her. Jestli si myslíte, že už zmizely, pletete se. Jsou tam stále, jen může "výjimečně" vyjít víc než jeden vítěz. Netrvdím, že to bude taková ta klasická aréna na kterou jsme zvyklí z předchozích dílů, pouze určitá spojitost s ní. Proto se nedivte, když v knize nespatříte žádnou divočinu. I když...

Teď jsem si připomněla 13. kraj. Kdo nečetl druhý díl, ihned přeskočte to, co se vám chystám napsat. Jak víme, 13. kraj existuje. Možná záchrana pro Katniss je na světě! Tři dny a tři noci se radujte! Bohužel já z něho měla od začátku špatný pocit. Katniss mě naštěstí na konci ujistěla, že není takový idiot jakým se dělá, ale přesto. Kdyby série pokračovala, velice brzo by to dopadlo špatně. Hned na začátku o tom svědčí ta krutost s jakou nakládají s lidmi, kteří udělali malý přestupek. Možná to bylo kapitolským původem, možná ne. Každopádně to bylo ohavné a jsem ráda, že Katniss je se mnou za jedno. Fíha, už mám být skoro u konce, ale já mám pocit jako bych teprve začala!

Můj oblíbený Haymitch tu bude mít skvělou scénu s chomoutem. :D Neptejte se, co tím myslím! I když je to zrádce, já ho nemůžu nemít ráda. Zbožňuji ho i přestože je to zarytý alkoholik a dělá věci, které Katniss lezou na nervy. A jeho prostřednictvím se dostáváme k Peetovi a posléze Hurikánovi. Teď zásadní otázka. Žije Peeta? Je v pořádku? Odpovím vám, že není všechno tak jak se zdá a Kapitol je krutý. Určitou roli v tom hrají i sršáni... Ale teď k Hurikánovi. V celé knize měl prostoru až až, ale já ho přesto nenáviděla. Čím to? Neměl soucit s nepřáteli, nedal jim možnost a je to až přílišný fanatik. Nemám ráda fanatiky. A vím, že mě teď ukamenujete, ale Katniss si nezaslouží. Toť můj názor. Peeta... Ach Peeta. I když je na Katniss hnusný, pořád je pro ni lepší partie než Hurikán. Jejda! Už mlčím...

V posledním díle je akce, napětí, láska, dojetí, prázdnota, smutek, deprese a všechny možné pocity, které si ani nedokážeme představit. Zemře v něm mnoho mých oblíbených postav a jestli se ptáte, jestli je Cinna opravdu mrtvý, tak ano je. Nepřijde mi to fér, ale přesto... Tohle je naše budoucnost, krutá realita, která není až tak daleko od pravdy. Těmi válkami se nejspíš opravdu zničíme. Možná nám však pomůže reprodrozd...

Recenze: Inheritance

27. března 2012 v 20:42 | Ells
Název: Inheritance / Inheritance
Autor: Christopher Paolini
Série: Odkaz dračích jezdců / Inheritance
Díl: 4.
Počet stran: 672
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Vazba: Měkká

Děj:
Eragon je dračí jezdec. On a jeho dračice Safira překonali mnoho překážek, aby došli ke svému cíli. Avšak zdá se, že ten se čím dál víc vzdaluje a cesta k němu je těžší a těžší. To že je Galbatorix silnější si uvědomují stále víc, ale přesto se odmítají zastavit, protože finální bitva je tady. A není čas na žádné zbabělé kousky. Na své straně mají Vardeny, elfy, trpaslíky a dokonce i bojovné urgaly, kteří dřív byli proti lidem a vedli s nimi boje na život a na smrt. Bude tohle všechno stačit, nebo je Galbatorix porazí a krutovláda bude trvat ještě několik století?

Menší seznámení s knihou:
Odkaz dračích jezdců je jedna z nejznámějších sérií na světě. Vychází již v 50 zemích světa a bylo prodáno více než 20 000 000 výtisků. Snad každý, kdo má zájem o draky a jiné fantasy, si tuto knihu přečetl nebo ji alespoň zná. Tihle draci jsou totiž všude. Navíc já osobně tuhle sérii už pokládám za klasiku mezi fantasy.

Proč jsem si knihu vybrala:
Vlastním dárkový box se třemi díly, navíc můžu potvrdit, že je to zajímavá série a draci jsou tu strašně hezky popsaní. Obzvlášť Safira - ta je opravdu nádherná. Takže očekávaný 4. díl jsem si pořídila jako reading copy, kterou mohlo získat 50 blogerů. Já jsem to stihla, a tak vám přináším recenzi ještě před vydáním knihy.

Recenze:
Na začátku knihy bych čekala něco typu "Ahoj, já jsem Eragon a tohle je Safira, moje dračice. Momentálně táhneme do bitvy a jsme ve stanu." Omyl! Christopher Paolini mi dal hned silné kapky a uvrhl mě do bitevní vřavy s Eragonem a Roranem. Tohle je zaručený způsob jak mě usmrtit. A teď to nemyslím z legrace.

Jak už jste jistě zjistili z mého popisu, hlavním problémem je stále Galbatorix a jeho nezměrná síla, které se nevyrovná téměř nic. Eragon to však musí dokázat, i kdyby měl zemřít. A jeho dračice Safira to ví také. Jenže jak to má dokázat? Ani všichni jezdci v dávných dobách proti němu a jeho křivopřísežníkům nemělo šanci. Jeho kouzla jsou těžko odhalitelná a tohle je jeden z důvodů, proč je jeho porážka nadlidským úkolem.

Ani v Inheritance se nevyhneme přepínání postav. Může se to zdát jako výhoda, jenže je to naopak utrpení. Paolini má ve zvyku najednou udělat blik! a v tom nejlepším děj utnout. Na někoho to má ten účinek, že čte rychleji a rychleji, na mě to mělo spíš odpuzující účinky, protože mi děj připadal náhle nudný a nezajímavý. Co je proti drakovi Trnovi nějaké obléhání Aroughs? Rorana mám ráda a ve druhém dílu mi byl sympatický, navíc jsem si ho oblíbila více než Eragona, ale po tomhle se mi už nezdá tak ideální. Jasně, pořád ho mám ráda, ale… No nic, pokračujeme dál. :D

Mnou tolik obdivovaná Angela je tu pořád záhadná a ještě víc obdivuhodná. A co Solembum? Chcete vědět, jak se mu vede? Vede se mu dobře, navíc jeho milí přátelé zde sehrají velice důležitou úlohu. Navíc se zde postarají částečně o vtip. A neobvyklost. Tedy v tom smyslu, že kočkodlaci nikdy nevystrčili svůj čumák na světlo a teď najednou povstali. No povstali… Jestli to tak tedy můžu říct/napsat.

Obléhání Aroughs mi přišlo jako nějaká pasáž z knihy Vikinga Vika. Ten taky vymýšlel různé vynálezy z primitivních věcí. Roran má obdivuhodnou představivost a jak už jistě víte, vůdčí schopnosti. Jenom mi vadí, že je pouhý člověk. Byla bych raději, kdyby byl trvanlivější. :D Já vím, divné slovo, ale na jiné jsem nepřišla…

Nejvíc mi asi vadilo to Paoliniho obkecávání, jako obvykle. Já kdybych byla na jeho místě, tak překopu celou knihu od základů a poničím její kouzlo. Vím, že jsem divná, jenže já si zkrátka nemohu pomoct. Moc napětí se snadno přelévá v nudu a neměnnost. Mám ráda rychlé akce a reakce, hodně přímou řeč a tohle je ta odchylka, která jiným přináší slast a jiným jako mě utrpení.

Teď by se hodil závěrečný odstavec, že? Asi bych měla napsat, že si to máte přečíst co nejdříve, protože zameškávat závěrečný díl Inheritance je hřích. Jenom malé upozornění. Nemějte Paolinimu za zlé tak jako já, že všechno rozepisuje. ;)

Recenze: Lovkyně snů: Vstříc temnotě

27. března 2012 v 17:02 | Ells
Název: Lovkyně snů: Vstříc temnotě / Fade
Autorka: Lisa McMann
Série: Lovkyně snů / Dream Catcher
Díl: 2.
Počet stran: 256
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2012
Datum přečtení: 19. 3 - 21. 3.
Vazba: Měkká

Děj:
Janie Fieldridgeské střední se opět dějí špatné věci. Možná je to vtip, možná ne. Po uhihňaném telefonátu však na scénu přichází Janie, lovkyně snů a jají kluk Cabel. Mají za úkol přijít na to, jestli někteří učitelé opravdu znásilňují studentky. Janie prohledává studentům sny a Cabel jí pomáhá. Má to však jeden háček. Jsou v utajení a svůj vztah najevo dávat nemohou. Proto je všechno těžší. Janie navíc nemá na starost jenom tohle. Pořád nezná plný rozsah svých schopností a proto když dostane zápisník ve kterém jsou popsány štěstí, ale i hrůzy lovců snů, neví co má dělat. Co byste dělali na jejím místě?

Menší seznámení s knihou:
Lovkyně snů: Vstříc temnotě je druhý díl v sérii. Tento příběh si získal mnoho srdcí čtenářů díky originalitě, stylu psaní nebo také oddechovým dojmem. Byly tu lidé, co vidí budoucnost, umí levitovat, ale lidí, kteří vidí sny ostatních? To je něco nového a zajímavého.

Proč jsem si knihu vybrala:
Budu argumentovat tím stejným jako obvykle. Mám první díl! :D Co víc je potřeba? ;D Ale teď už samotná recenze! :)

Recenze:
Po úžasném debutu následuje ještě úžasnější pokračování. Připomeňme si fakta… Janie je lovkyně snů. To znamená, že ve snech nikdy nejste sami. Pokud je nablízku Janie, tak ne. V tomto dílu se Janie bude snažit přijít na původ svých schopností a také jejich využívání. A tak se dostane k tajné agentuře, která momentálně řeší věc se znásilňováním studentek na Fieldridgeské střední škole. Možná byl ten telefonát vtip, možná ne. Ale ať už je to jakkoliv, Janie a Cabel na to musí společně přijít.

Nevím proč, ale jakmile jsem uviděla ten styl autorky, úlevou jsem vydechla a začala bezproblémově číst. Kdo četl už první díl, ví, o čem mluvím. Ten styl je sice zvláštní, ale jakmile si na něj navyknete, budete rádi, když se k němu vrátíte. U Lovkyně snů je to takové to poznávací vodítko, protože když někdo řekne, že to má autorka zvláštně napsané, ostatní si hned na knihu vzpomenou. Ovšem, jenom pokud ji četli.

Nějak jsem opomněla zmínit vztah Cabela a Janie. Kdo pochyboval o tom, že se vyhneme klasické zápletce "Už s tebou nemůžu být"? Jestli jste doufali, zklamu vás. Bude to sice velice krátká pasáž, ale pořád to bude srdcervoucí. Jsem autorce vděčná, že nebyla tak "prdlá" aby to zasadila do celého děje knihy. Co si budeme povídat. Rozchody jsou těžké a číst o nich? To není nic moc příjemného.

Když už jsme u toho smutku… Přečetli jste si ten podnázev? Dřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale teď vím, že v tomhle příběhu to má hlubší význam. Možná vás ta věc překvapí, možná ne. Já už jsem něco podobného tušila, přesto to byl šok. Napovím vám jen, že nahlížet do snů není žádná legrace a neobejde se to bez následků. To už bych byla raději, kdyby Janie ten "dar" nějak zapudila. Doufám, že třetí díl bude mít šťastný konec, protože Cabel a Janie si ho opravdu zaslouží. Ale teď dál…

Nevím, jak bych celou knihu popsala. Původně jsem měla na mysli dívčí román, ale copak je v dívčím románu schopnost lézt lidem do snů, nebo pasáže typické pro detektivku? Ne. A taky tam není žádný sexuální delikvent. Právě proto z knihy získávám dojem, že je to detektivka pro mladé čtenáře se špetkou fantasy a romantiky.

Víte co mě ale pekelně naštvalo? Ten celkový počet stran. Stejně jako v minulém díle bylo písmo roztáhlé tak, aby to vyšlo na nějakých 200 stran. A pro jednou jsem si mohla vyzkoušet, jaké je to číst 40 stran za hodinu (běžně jich přečtu 20). Takhle jsem celou knihu měla přečtenou velice brzo.

Také bych měla zmínit, že Janie je tu oproti minulému dílu jiná. Nevím, co ji změnilo, ale nevypadá to moc dobře. Připadá mi jako bezmocná holčička, která se z ničeho nic rozhodne řešit vraždu. Vážně, tohle mi k Janie nikdy nesedělo. Vypadá tak křehce a přitom ji autorka zatáhne do detektivky, kde jde o život.

Změnou si ovšem prošel i Cabel. Z pohodového kluka byl občas pěkný žárlivec a sobec. Vím, že žádný kluk není dokonalý, ale potom co mě nadchl v prvním dílu, mě teď tak trochu zklamal. Nakonec tedy povolil, ale že by to bylo, kdo ví jak brzo, to se mi nezdá. Tady by se hodilo přirovnání paličatý jako mezek. A teď mi Cabel ještě připomíná!


Nevím, jestli jsem to zmiňovala v recenzi na Procitnutí, ale jak jsem zjistila, hodně lidí má sklony vyslovovat jméno Cabel jako počeštěný Kabel. Přiznejte se, kdo má takové sklony? :D Já osobně jsem se na začátku divila, ale výslovnost byla pořád… jako originál. Berte to jako anketu a nestyďte se. Pro mě je to jako průzkum. :)
 
 

Reklama