Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

Recenze na knihy

Recenze: Hunger Games: Vražedná pomsta

17. března 2012 v 14:37 | Ells
Název: Hunger Games: Vražedná pomsta / Catching Fire
Autorka: Suzanne Collins
Série: Hunger Games / The Hunger Games
Díl: 2.
Počet stran: 335
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2010
Datum četby: 7. 3. - 16. 3.
Vazba: Měkká

Děj:
Katniss Everdeen přežila Hladové hry. Bohužel se o nedá považovat za úspěch, protože tím ohrozila svou rodinu, přátele a také Peetu, který díky ní vyhrál také. Její akt s bobulemi si někteří lidé přetavili ve vzpouru, a tak k ní přijíždí prezident Snow s tím, že ani zdaleka není v bezpečí a její lži Kapitol prokoukl. Nyní je Katniss s Peetou na turné. Jenže bude její předtírání zamilované dívky stačit? A co víc... Je vůbec správné potlačovat vzpouru?

Menší seznámení s knihou:
Hunger Games je bestseller gigantických rozměrů a nikoho nenechá v klidu. Nyní příběh Katniss Everdeen pokračuje ve Vražedné pomstě. Podle knihy byl nedávno ztvárněn i film - do kin vstoupí 21. března. A proč vůbec začínat se čtením této proslulé série o které skoro každý tvrdí, že pomalu, ale jistě překonává Stmívání? To poznáte za chvíli.

Proč jsem si knihu vybrala:
Od této série vlastním první díl, takže proč si nepořídit druhý, když mě ten první tak bavil? I když… Ne, on mě nepobavil. On mě… Jak to říct? Šokoval? To bude nejspíš nejvýstižnější. Hunger Games je ten typ knížky, který vás nenechá spát, jíst, pít, vstávat z postele… A teď už samotná recenze.

Recenze:
Po prvních 40 stranách jsem zaklapla knížku s tím, že tentokrát na ní není nic šokujícího, co by mě přinutilo říct má oblíbená slova v podobě: OH-MY-GOD! Pak jsem si řekla, že je to Hunger Games a v nich přece neexistuje slovo nudný. A tak jsem knihu otevřela, postoupila na 100 stran, 250 stran a nakonec na samý konec. Nevím, jestli byl lepší než ten první, protože by mi přišlo špatné urážet každý z nich. Místo toho vám povím, že ten druhý díl byl minimálně stejně dobrý jako ten první. V něčem se převyšují, ale když to řeknu v průměru, oba jsou vyvážení. Jako obvykle jsem na každém konci kapitoly očekávala šok, překvapení a jiné emoce. Splnilo se mi to. Stejně jako v prvním dílu, po každé kapitole jsem se plácla do čela a chvíli si třela spánky, než jsem pokračovala dál. Suzanne Collins rozhodně není člověk. Člověk by to nezvládl ani z poloviny popsat, tak jako ona. Připomeňme si tedy její styl.

Kniha se čte lehce, a pokud vás zrovna netlačí učení, můžete si být jisti, že ji přečtete během pár dnů. Příběh je vyprávěn z pohledu Katniss, dívky z 12. kraje, která přežila Hladové hry. Katniss mi připadá sympatická a její úvahy ráda poslouchám. Proto se mi to četlo tak dobře a po přečtení knihy mám přesto pocit, že jsem nic nepřečetla a kniha byla příliš krátká. Určitě by zasloužila dalších 200 stran, i když nevím, jak by to autorka udělala.

Co bych měla určitě zmínit, je to, že jsem čekala více prostoru pro Hurikána, abych o něm získala nějakou tu představu. Jenže autorka snad záměrně, aby nám nestihl příliš přirůst k srdci (což je blbost, protože ho mám stejně ráda jako Peetu) nechává Hurikána po pár stranách opět ve 12. kraji bez Katniss, napospas všedním i nevšedním katastrofám.

A to mi připomíná ještě jednu věc. Druhý díl Hunger Games je mnohem drsnější než ten první. Katniss už vlastně není v bezpečí ani "doma". V tomhle převyšuje první díl a já si toho cením. Hunger Games by nebylo nic, kdyby tam nebylo popsáno to utrpení pod Kapitolem a následná vzpoura. Ano vzpoura. Nebojte se, nespoileruji, tuto informaci se dozvíte hned na začátku.

Jenom tak pro zajímavost… Víte, že Hunger Games pomalu, ale jistě překonává Stmívání? Lidé si tyto knihy kupují jako splašení. Podle mě je to následek toho filmu, protože chtějí nejdřív přečíst knihu a teprve pak shlédnout filmové zpracování.

A teď se ptám… Kdo ještě není přesvědčený o tom, jestli tohle sci-fi pro vás? Pokud máte alespoň trochu rádi fantasy, tohle tomu docela podobné. Takže upalujte do knihkupectví a čtete a čtěte a čtěte.

Recenze: Povolání: Zaklínačka

1. března 2012 v 18:55 | Ells
Název: Povolání: Zaklínačka / Zawód: Wiedźma, Część 1
Autor: Olga Gromyko
Série: Volha Redná / Wolha Redna
Díl: 1.
Počet stran: 223
Nakladatelství: Zoner Press
Rok vydání: 2011
Datum četby: 27. 2. 2012 - 29. 2. 2012
Vazba: Tvrdá

Děj:
Volha je sirotek. Ze všech povolání, která se jí mohla naskytnout, si vybrala právě Zaklínačku. A to je celkem s podivem, protože Zaklínaček je opravdu málo. Dívky jsou raději na škole bylinářství, které je hlavně potřeba pro léčení chorob. Nyní jede na koni do Dogevy, aby předala dopis panovníkovi upírů. Jenže místo toho, aby ho předala a odjela, zůstane. Proč? Protože v Dogevě řádí neznámý netvor a ona se svou prořízlou pusou to nemůže nechat jen tak být. A tak začíná její pobyt v Dogevě...

Menší seznámení s knihou:
Kniha je od uznávané běloruské autorky Olgy Gromyko. Najdete ji na pultech díky Zoner Pressu a pokud je mi podle Goodreads známo, kromě českého vydání byla tato kniha vydána jen v ruském jazyce. Proto můžu s klidem říct, že si toho vážím.

Proč jsem si knihu vybrala:
Myslím, že jsem ji při své obchůzce na webu Zoner Pressu jednou zahlédla a potom mě upozornila Willinda na Facebooku. Proto jsem si důkladně prohlédla obálku (já anotaci skoro nikdy nečtu) a hned podle těch barev se mi zalíbila. Proto jsem si o ni zažádala a pak s chutí četla…

Recenze:
Prvně jsem si myslela, že to bude takové to fantasy, které se nevyšplhá moc vysoko a zklame mě. Naopak. Tahle knížka mě příjemně překvapila a po zaklapnutí jsem si pomyslela… Kdy bude asi další díl? Doufám, že brzy! Pojďme se tedy podívat, co mě nejvíce zaujalo…

Co mě trklo úplně prvně, byl ten zvláštní styl psaní. Ano, bylo to sice v první osobě, ale autorka měla zvláštní smysl dávat do příběhu něco neznámého, co jsem občas nechápala… Po prvních dvaceti stranách jsem si řekla… Tak to ne! A kniha skončila na nočním stolku, dokud jsem nesebrala novou odvahu ze vzpomínek na Lovkyni snů. Pamatujete si tu recenzi? Doufám, že ano. Prostě jsem ji znovu otevřela a pokračovala ve čtení… A přečetla ji v následujících dvou dnech. Chvíli trvá, než se v ní zorientujete, ale stojí to za to. I když znáte ale základy příběhu, neustále vás tam něco překvapuje… Autorka si nechává některé věci v záloze a já jí to schvaluji, protože vychrlit všechno v prvním dílu by bylo pro tuhle knihu úpadkem.

Kniha se čte plynule, ale z vlastní zkušenosti musím říct, že ji nejdříve musíte pochopit, jinak se nikam nedostanete. Příběh nepostrádá vtip, ani dobrodružství díky Volze, která má pusu opravdu prořízlou a tělo jako z divokých vajec… To se mi na hlavní hrdince líbilo nejvíc. Peprné promluvy občas opravdu rozesmály tak, že se člověk popadal za břicho. Viz samostojné kalhoty a neprůstřelná bunda (neptejte se).

Co mě opravdu rozesmálo a udivilo, byli určitě upíři. Čekala jsem nějakou čarodějnou knihu (a to se mi také splnilo), ale mé podvědomí už zřejmě vybíralo za mě a už dopředu vědělo, že moji oblíbení krvesajové se zde objeví taky. Dokonce jsem čekala příběh bez milostné zápletky. Musím se přiznat, že jsem pořád naštvaná kvůli nevyjádření vztahu Volhy a Lena. Pořád si jimi nejsem jistá a doufám, že se znovu setkají. Ale raději to nebudu dál rozebírat, ještě bych spoilerovala…

V první části příběhu objevujete zvyky upírů, ale i čarodějů. Kromě toho se seznamujete i s fantasy bytostmi, které zde figurují. A věřte mi, že je jich celkem dost… Když jsem došla ke strigám, už jsem to nevydržela a použila internet. Vážně jsem nevěděla, která bije a dokonce to vypadalo, že mi to autorka ani neprozradí. A taky že neprozradila.

Druhá část se podobá spíše detektivce, protože Volha musí přijít na to, kdo v Dogevě, zemi upírů, vraždí. Můžu vám říct, že mě to vážně vyhecovalo a dokonce jsem si i tipovala "kdo je vrah". To obyčejně nedělám. Jaké to zklamání a zároveň nadšení, když jsem se netrefila ani vzdáleně.

Mou povinností je teď přejít k negativním částím příběhu. Jak už jsem říkala (psala), autorka mnoho věcí nevysvětlila. Na jedné straně tím kniha nabrala na jedinečnosti, na straně druhé čtenáře zarmoutila… Řekněte mi sami. Líbí se vám příběh, ve kterém si častokrát nejste jistí informacemi, které nebyly vysvětleny? Je to sice věc názoru, ale stojím si na svém, že je to občas na nervy jdoucí.

A teď něco navíc! Viděli jste tu krásnou obálku?! Mně se líbí víc než ta originální, kterou najdete zde. Fialová se mi líbí už od narození a Volha je tady opravdu výstižná… Vypadá jako divoška a já osobně jsem si ji tak opravdu představovala…

Recenze: Eragon

26. února 2012 v 22:17 | Ells
Název: Eragon / Eragon
Autor: Christopher Paolini
Série: Odkaz dračích jezdců / Inheritance
Díl: 1.
Počet stran: 487
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2004
Datum četby: 2. 11. 2011 - 15. 1. 2012
Vazba: Tvrdá / Měkká

Děj:
Eragon si žije svůj normální život do té doby, než na lovu uvidí modrý kámen, který si odnese domů, aby ho prodal. Po mnoha pokusech se mu to stále nedaří, a tak mu spočine na poličce, kde se co nevidět zatřepe a praskne. Vyleze z něj stvoření, o kterém slyšel spíše v legendách. Je to malý drak.Eragon mu poskytne útočiště a několik měsíců ho nechává růst. Brzy zjistí, že umí mluvit a je to samice, které dá jméno Safira... Problém je ten, že draci nikdy nebyli obyčejní, a tak se Eragon musí smířit s tím, že ani on už brzy nebude obyčejný.

Menší seznámení s knihou:
Eragon je tak známá kniha, že by to musel být hřích, kdybyste o ní něco nezaslechli. Dosud bylo prodáno více než 20 000 000 výtisků a je pokládán za bestseller. Mnoho autorů o něm mluví kladně a co se týče mě, pokládám ho za klasiku mezi YA fantasy.

Proč jsem si knihu vybrala:
Jako malá jsem ji viděla u jedné holky, která to četla hodně dlouho... No, byla to tedy moje kamarádka, ale to je vedlejší... I když ještě dřív jsem to viděla ve školním katalogu. Po pár letech jsem viděla film a potom jsem si přečetla knihu. Momentálně mám přečtený druhý díl...

Recenze:
Eragon má takový ten dobrý styl psaní. Nevím proč, ale pro středověk se mi hodí více styl ve 3. osobě. O tom jsem se ještě nezmínila? Ano, Eragon je spíš charakterizován na středověk, než na naši dob... Žádná letadla, elektřina... Víte co tím myslím, že ano?

Hlavní postava je mi zde sympatická tím, že není žádný srab. Eragon je sice farmář, ale s lukem to umí perfektně. K tomu je jeden z mála, kdo se odváží do Dračích hor lovit. Mnoho lidí se odtamtud totiž nevrátila... Jenom náš statečný Eragon ví kam šlápnout, a tak si po světě chodí jako by se nechumelilo. A co je nejdůležitější... Má dobré srdce. :) A k tomu Safiru, dračici, která je prostě dokonalá!

Co mě zarazilo prvně, bylo to, že autor vůbec nepopsal Eragona. Hlavní postavu! Hlavně že si tam popisuje různé příšery, ale jeho nechá ladem... To mě docela naštavlo a v Eldestovi jsem se teprve dozvěděla, že má hnědé oči a vlasy.

Když už jsem se zmínila o těch příšerách... Hodně lidí se asi ptá... Je příběh s draky to pravé ořechové? Nepobuřuje to Tolkiena a jeho klasiku (ne, nic z jeho tvorby jsem zatím nečetla)? Můžu vás ujistit, že tuhle fantasy si zamilujete. Draci tomu dodávají ten šmrnc, který by elfové, ani trpaslíci nebo dokonce urgalové nezvládli. Draci jsou... Výbušní a snadno na sebe strhnou pozornost. Ani se nedivím elfům, že Safiru tolik vychvalují. Elfové zde sice tolik nebudou, ale ve druhém dílu si jich užijete až až. Tady ale ukážou svůj charakter trpaslíci, malí mužíci s vousy a celkem drsným jazykem... Mimochodem, kdybyste nevěděli, kdo je Eragon, tak vám řeknu, že je to člověk. ;-)

Chvílemi mi ale vadilo, že se mi to nečte tak lehce jako jiné příběhy... Myslím, že to bylo tím, že Paolini obkecával různé věci a klidně to mohl vynechat. Tolik stran... Minimálně 100 by se jich dalo ubrat. Paolini se prostě zaměřoval na to, co bylo nepotřebné a naopak ubíral to, co potřebné bylo... A vím, že to ode mě bude nejspíš kruté, ale sem tam je poznat, že první návrh napsal v 15 letech... O tom jsem se také chtěla zmínit... Potom, co jsem viděla, jak je Paolini mladý a mrkla na vydání Eragona, trochu šíleně jsem se zasmála a řekla si, že má vážně talent, když něco takového napsal, když mu bylo 15. I tak ale trvám na svém, že by to chtělo pár úprav... I když to bude možná taky tím, že je to moje první klasické fantasy bez romantických blábolů. Bez mučení přiznávám, že mám romantiku ráda, avšak ne v takové míře, jakou má L. J. Smithová.

Upřímně jsem ve slepé uličce, protože nevím, co by vás mohlo ještě zajímat... Vše potřebné jsem už vyčerpala, tak doufám, že budete mít alespoň malou představu. :) Nebo ne! Ještě něco!

Mojí nejoblíbenější postavou je Murtagh, hradina, který se alespoň v tomto dílu nebojí postavit se na odpor Galbatorixovi. Momentálně jsem na něj naštvaná, ale pořád věřím, že není takový , jak vypadá ve druhém dílu... Ne, nic vám neřeknu... Možná až napíšu recenzi na druhý díl... :D

Recenze: Tajný kruh: Moc

8. února 2012 v 15:14 | Ells
Název: Tajný kruh: Moc / The Hunger Games
Autorka: L. J. Smith
Série: Tajný kruh / The Power
Díl: 3.
Počet stran: 229
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011
Datum četby: 5. 2. - 7. 2.
Vazba: Měkká

Děj:
Černý John je zpět v plné síle a chce zničit spolek čarodějů. Problém je ten, že hraje falešně. A k tomu se zdá, že do svého týmu přibral Faye, která jako by byla stvořená pro kariéru zla. Do školy se zavádí nová pravidla, která jsou zaměřena především na spolek. A k tomu se zdá, že jsou obnoveny i tresty ze středověku v podobě pranýře a jiných hrůzností. Cassie nevěří svým očím, ale její instinkt i duše jí napovídá, že je to všechno skutečnost. Na temnotě není nic děsivého, jen se jí musíš postavit.

Menší seznámení s knihou:
Tajný kruh je donedávna trilogie z dílny autorky L. J. Smith, autorky Upířích deníků a Temných vizí. Získala si mnoho ohlasů, ať už kladné, či negativní. L. J. Smith chystá 4. díl The Divide na 20. března. Jak jsem se nedávno dozvěděla (je to pár minut, co jsem šmejdila na internetu), pokračování Tajného kruhu už nebude mít v rukou L. J. Smith, ale pro mě neznámá autorka Aubrey Clark.

Proč jsem si knihu vybrala:
Četla jsem už předchozí díly tohoto příběhu, a tak jsem logicky chtěla vědět, jak to všechno dopadne. Tajný kruh je pro mě hned po Temných vizích oblíbenou sérií od L. J. Smith.

Recenze:
Když jsem se podívala na počet stránek knihy, bylo mi divné, jak autorka může vůbec uvažovato tak krátkém zakončení příběhu. Chtělo by to takových 100 stran navíc, abych měla z knihy lepší dojem. Jenže tak se nestalo a já se tím dílem musela prokousat.

L. J. Smith dělá zásadní chybu v tom, že rozepisuje věci, které nejsou potřeba vědět, a naopak zkracuje ty, které by měly mít více prostoru. Navíc je příběh naprosto předvídatelný. A hlavně to, že dopředu víme, s kým Cassie skončí. Navíc mě udivilo to, že ještě pět stran před koncem se Cassie k ničemu neodhodlala a prostě všechno stálo. Pak zničeho nic "cvak" a nesmrtelná láska je opět na světě... Tohle bych rozvedla minimálně na padesát stran a ne prostě říct "Miluji tě, jsi můj osud..." a bla bla bla. To mě na tom mrzelo asi nejvíc. Proto jsem tolik fandila Nickovi, který vůbec nebyl přeslazený a přesto úžasný. A tím se dostáváme k těm příjemnějším částem...

Co se týče čarodějnictví, autorka ho zvládá popisovat celkem zdatně. Líbí se mi představa čarodějek, které jsou spřízněné s přírodou a kouzla pronášejí na základě živlů Země. Kromě toho, jejich texty jsou velice zajímavé. Do jejich mocností patří vše od rostlin až po nádherné krystaly. Všechno má svůj smysl. Rostliny mohou mít léčivé účinky, ale také ničivé. Kameny se specializují především na uchování moci. Čím větší kámen, tím větší účinnost.

Sem tam dokázala autorka i překvapit, jako například tím, kdo je vlastně Cassiin otec. A nebo Nickem, který byl opravdu hezkým rozptýlením a u kterého bych si přála, aby byl s Cassie. Bohužel moje přání se nesplnilo a osudová láska opět zvítězila...

Cassie mi byla také hned příjemnější, když v jednom kuse nemyslela na Adama a jeho nehynoucí lásku, ale také na hodně důležité věci v podobě Černého Johna. Nevím proč, ale musela jsem se smát, když si to přede všechny prostě jenom tak bez starostí nakráčel...

Jenom mě na začátku mrzelo, že se neztrhl větší povyk okolo Cassie. V tomhle musím dát Faye za pravdu. To se všichni chytnou za ručičky a všechno bude v pohodě? Přeslazená realita L. J. Smith mi prostě nejde na rozum a taky dlouho nepůjde.

Podle knih byl natočen i seriál The Secret Circle u kterého jsem sledovala pár dílů a můžu říct, že je lepší než knihy. Rozhodně stojí za to se na něj podívat, i když některá herecká obsazení mi opravdu nejdou na rozum...

Recenze: Hunger Games: Aréna smrti

5. února 2012 v 19:32 | Ells
Název: Hunger Games: Aréna smrti / The Hunger Games
Autorka: Suzanne Collins
Série: Hunger Games / The Hunger Games
Díl: 1.
Počet stran: 328
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2010
Datum četby: 3. 2. - 5. 2.
Vazba: Měkká

Děj:
Katniss Everdeen žije jako lovec. Její každodenní náplní života je shánění jídla a mottem "Nezastřelíš, nepřežiješ." Děj se odehrává zrovna, když se ve dvanáctém kraji vybírají splátci na Hladové hry. Ptáte se o co v nich běží? Pokud si myslíte, že o nic pěkného, tak jste to uhodli. 24 splátců - 12 dívek a 12 chlapců - je vpuštěno do přírodní arény, kde se pobíjejí navzájem. Vítěz je pouze jeden a kdo není dost silný, ten zemře. A právě Katniss se do takové dostává... Jenže... Co když Katniss změní hry? Nebo hry změní ji? Toť otázka...
Menší seznámení s knihou:
Trilogie Hunger Games se pomalu, ale jistě stává druhým Stmíváním. Proč? Protože Stmívání zkrátka a jednoduše nemůže věčně být jedinou mánií. Zásadním rozdílem mezi Hunger Games a Stmíváním je to, že čtenáře neoslňuje žádný Edward Cullen, ale samotný příběh. Proto je kniha pokládána za bestseller a také brána vážně. Co si budeme povídat. Twilight má ječící fanynky, ale tohle? Tohle je příběh gigantických rozměrů, který si zaručeně musíte přečíst.

Proč jsem si knihu vybrala:
Hunger Games jsem viděla už dřív. Blogerky o něm psaly samé dobré věci a já si říkala, jestli je to vážně tak úžasné, jak říkají... Bohužel jsem se k četbě odhodlala až těsně před premiérou filmu, který má na stříbrné plátno vplout 21. března. A co jsem vyvodila? To, že se vám kniha vryje pod kůži a nejde ji setřást...

Recenze:
Pokud hledáte příběh, ze kterého byste si něco odnesli, tak jste na jeden právě narazili. Proč se mi ten příběh zdá tak úžasný? Protože se dobře čte, má spád, je napínavý, a co je hlavní... Hlavní hrdinku byste si nemohli nezamilovat. Katniss je zodpovědná a není ten typ dívky, které by plakala a litovala při sebemenší katastrofě. Umí se o sebe postarat a co víc... Uživí i svou rodinu, která sestává z její matky a sestry. Otec jí zemřel v dole na uhlí, a tak, když její matka odmítala cokoliv dělat a jen tak ležela na posteli, hlavu rodiny převzala ona. Už jen za to má můj bezmezný obdiv.

Začněme popořádku... Kniha se píše v 1. osobě, což jak jistě víte já přímo zbožňuju, a tak jsem četbu měla opravdu jako film. Už po 40 stranách jsem byla překvapená z potenciálu autorky, stylu kterým psala... Bylo hodně vidět, že se na příběh připravila a dokázala ho vypodobnit opravdu okázale. Co tím myslím? Že z každé úvahy Katniss a gest ostatních postav nemůžete spatřit nic, co by naznačovalo, že svět není tak krutý, jak ho autorka popisuje. Jenže tady se žádné milosrdenství ani ušetření života nekoná. Bez milosti zde umírá bezpočet lidí hladem, nemocemi... Jako by se svět Panemu přeléval do našeho a vy jste dokázali vidět očima Katniss.

I když zpočátku Katniss ještě není v Aréně, přesto to napětí cítíte ve vzduchu, i když si postavy povídají opočasí. Proto vás kniha nedokáže nudit a já se musím přiznat, že spát vám taky nedá... Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se nedokážete při četbě zastavit... V tom okamžiku, kdy je Katniss ve hře na život a na smrt se mi až zadrhával dech, jak jsem čekala, jestli se něco stane nebo případně zemře ta či ona postava.

Co také musím potvrdit, je to, že jsou Hladové hry opravdu nepředvídatelné. Nikdy nepoznáte, co se má stát, dokud to hlavní hrdinka sama neprozradí. To byl pro mě celkem šok po četbě Pokrevních pout (nebojte se, na tuhle recenzi se také dostane), která se dala snadno předvídat. Když se zamyslím, co mě překvapovalo nejvíc, byl to Peeta Melark. Ten kluk je nevypočitatelný stejně jako počasí. Jednou byl takový a podruhé se z něj stal přesný opak. Já si ho stihla oblíbit až později, protože mě vážně mátl...

Na jednotvárnost si také nejde stěžovat. Pokud jde o arénu, tvůrci her Katniss ohrožují opravdu různorodými způsoby a je překvapivé, že to dokáže přežít... U postav je to podobné. Opravdu se můžete až divit, co všechno se dá dělat v lese za lumpárny. Nebo lépe řečeno... za atentáty...

Hunger Games jsem natolik úspěšné, že se podle nic rozhodli natočit i film. Premiéru má mít 21. března a z traileru vám běhá husí kůže. Obzvlášť ze závěrečných tónů, které jsou v každém traileru vám vynechává srdce. Ráda bych se dala alespoň jeden, jenže to by musela nasázev všechny tři + fotky a já nevím co všechno... Proto sem umístím pouze píseň a něco o filmu si nachystám na příští článek, který můžete očekávat hodně brzo. :) Takže se s vámi prozatím loučím... Zůstaňte naživu...

Recenze: Upíří polibky: Rakve lásky

16. ledna 2012 v 17:58 | Ells
Název: Upíří polibky: Rakve lásky / Kissing Coffins
Autorka: Ellen Schreiber
Série: Upíří polibky / Vampire Kisses
Díl: 2.
Počet stran: 160
Nakladatelství: Zoner Press
Rok vydání: 2011
Datum četby: 11. 1.
Vazba: Měkká

Děj:
Raven byla nemyle překvapena. Její spřízněná duše, Alexander Sterling odešel pryč a za sebou nechal jen vzpomínky s Raven. Raven je nešťastná, dokonce ani neví, proč se takhle rozhodl. Její neštěstí změní až konstatování Becky, že by šla Alexandra určitě najít, kdyby ji opustil (Becky ve skutečnosti nevěděla co z pusy vypouští). Raven si položí jednu jedinou otázku. Skutečně by ho šla hledat?


Menší seznámení s knihou:
Upíří polibky: Rakve lásky je druhý díl stejnojmenné série. V knize figurují hlavně upíři. Co je na knize zvláštní je to, že upíři jsou zde bez příkras, prostě tak, jak je Drákula stvořil. Dnes se setkáme s tradičními upíry jen zřídka kdy, a když už, tak je vždy něco, co v původní podobě Upírů nebylo. Třpytění na slunci, možnost ublížení stříbrem... Tradiční česnek jsem zde viděla opravdu poprvé za celou tu dobu, co jsem toho tolik o Upírech přečetla. Teď zbývá jedno jediné... Čím se Upíří polibky liší? Pojďme se na to společně vrhnout...

Proč jsem si knihu vybrala:
Od knihy jsem četla 1. díl, tak je jasné, že si přečtu i ten druhý... A tak když mi přišel, skákala jsem radostí až do stropu (nepřeháním - když si u nás stoupnu na postel, tak se málem praštím hlavou o strop). Jedinou nevýhodou ovšem bylo to, že jsem se měla celý den učit... Naštěstí se včera prokázalo, že jsem se bála naprosto zbytečně a z fyziky jsem dostala za 2. Jenže to jsem ve středu nevěděla, a tak jsem četla potají se zamčenými dveřmi (záminkabyla jasná - nikdo mě nerušte!)a nemohla jsem přestat. Jo, vyčítala jsem si to, ale prostě tomu nešlo odolat...

Něco z mých pocitů a celková recenze:
V téhle položce bych asi měla něco říct o obsahu, že? Jo jo, to mi pokaždé činí problémy, ale dneska to je jinak přátelé... Nebo to bylo jinak do té doby než jsem si šla lehnout a udělat přestávku mezi psaním. :D Začneme tedy od začátku.

V prvním dílu jsme se poinformovali o životě Raven, který se rázem změnil, když se do města přistěhoval Alexander Sterling. Alexander byl zvláštní tím, že byl gotik, stejně jako Raven, jenže... On nebyl podivný jenom tím. Gotik by snad mohl ve dne vycházet na slunce, neměl by zakrytá zrcadla a neptal by se na každém kroku, jestli v jídle, které mu chtějí dát není česnek. Že vám to něco říká? Ano, máte pravdu, je to upír. Jakmile to však Raven zjistila - nebo potrvdila své podezření, Alexander zmizel. A to beze stopy jenom se vzkazem "Protože tě miluji." No není to romantické? Ne! To rozhodně není... Tyhle dočasné pauzy opravdu nesnáším, a tak jsem měla tik v oku, když knížka skončila a já si musela počkat na další díl.

Rakve lásky pojednávají především o období, kdy Raven strádá a chce Alexandra najít. Co však ubralo knize na kvalitě bylo to, že děj se zdál až moc uspěchaný... No řekněte sami... Po pár dnech, co Raven neviděla Alexandra se rozhodne najít a co se nestane... Nakonec to není Raven, kdo najde Alexandra... U toho jsem se musela opravdu zašklebit, protože to bylo až moc naivní. Nikdo přece jen tak nespadne z višně...

Jak už jsem zmiňovala, jakmile přišel, měla jsem tendenci nedat hoi z rukou a hned ho přečíst. Takže následovalo čtení potají... A co se dělo? Obvykle se mi kniha promítá v hlavě jako film a u některých scén mi buší silně srdce, nebo slintám. :D Tady bylo obojí. Oproti prvnímu dílu jsou Rakve lásky daleko víc plné napětí a nepředvídatelnosti.

Teď mě tak napadá... Proč komix nebyl víc podle noormálních Upířích polibků? Skutečně to potom vypadalo, jako by to nebylo zpracování prvních dílů, ale nějakého pokračování. No nic, vrátíme se zpět k tématu...

Rakve lásky mě prostě nenechaly vydechnout, i když jsem se dusila. Vím, že když to vezmu z dospělejšího hlediska, tak na té knize není nic zvláštního, prostě jen další kniha pro náctileté... Jenže naštěstí nejsem dospělá, ale náctiletá, takže si můžu dovolit zvednout oba dva palce nahoru. Už jsem se zmínila, že jsem je měla přečtené za jeden den? :D

Co se musí autorce nechat je to, že má gotický styl zmapovaný opravdu dobře. Hudba, styl myšlení, oblékání... To všechno mi tam skvěle pasuje. Také by stálo za zmínku, že Raven dokonce i čte o upírech. Proč to říkám tak udiveně? Protože dnes už se někteří teenageři neodváží na knížku ani podívat...
Kromě Alexandra se v knize objeví i Jagger, který nemá s dobrem nic společného. Naopak. Je to typycký bad guy, ale výjimečně na něm nic zvláštního nevidím. To Alexander, to je jiná liga... :D Co mě štve je to, že v komixu ho normálně přejmenovali na Clauda... A k tomu měl ještě takové ty divné kumpány, takže normální verze příběhu je mi rozhodně sympatičtější. Také by stálo za zmínku, že je Raven přímo posedlý... Chce ji za svou družku, naštěstí pro Raven je u ní stále Alexander a urputně ji chrání. Ta lest, kterou na něj uspořádají se mi více než líbila... Jen je smůla jak druhý díl skončí...

Zakončení:
Jelikož dnes moc psavou náladu nemám, ušetřím vás svého blábolení a jenom shrnu klady a zápory. Klady mají vždycky přednost, no nemám pravdu? Co je nejdůležitější je to, že se kniha čte plynule a nemáte tendenci se každou chvíli dívat na hodiny. Důležité pro čtenáře je určitě to, že hlavní roli mají upíři, i když nevím pro koho to bude klad nebo zápor. Také bych připočetla k dobru, že má autorka vše propracované.

Zápory jsou snad jen dva... A to ty, že kniha byla moc uspěchaná a taky to, že zde byla obvyklá zápletka... Alexander opustí Raven a ona je z toho celá smutná... Sice se jí nedivím, ale proboha proč to tam je, když skoro každý ví, že rozdělování postav by mělo být protizákonné!

Recenze: Upíří polibky: Počátek

6. ledna 2012 v 20:24 | Ells
Název: Upíří polibky: Počátek / Vampire Kisses
Autorka: Ellen Schreiber
Série: Upíří polibky / Vampire Kisses
Díl: 1.
Počet stran: 158
Nakladatelství: Zoner Press
Rok vydání: 2011
Datum četby: 25. 12.
Vazba: Měkká

Může se sen o lásce k upírovi stát skutečností?

Děj:
Už od svých 5 let si Raven přeje stát se upírkou. Nyní je jí 16 a i přestože ví, že upíři nemohou existovat, pokouší se tak chovat. Denně se maluje černou rtěnkou, nosí gotické šaty a je od všech lidí odtažitá. Nebo spíše oni jsou odtažití vůči ní... Bojí se její zvláštnosti a ojedinělosti a jak mohou,tak jí to dávají najevo. Raven je však už zvyklá napomluvy a různé schválnosti a proto si starosti začne dělat teprve až když se do prázdného gotického sídla nastěhuje nová rodina. a možná i nový kluk. Gotický kluk...
Menší seznámení s knihou:
Podle Upířích polibků byly stvořeny i komixy, které u nás vyšly jako první. Je to typická kniha o upírech a gotice, takže žádné vlky, sukuby, anděle nebo já nevím co všechno nečekejte. Narozdíl od jiných knih v 21. století jsou zde upíři pojati tradičně bez přikrášlení. Tím myslím česnek, zrcadla, slunce, kůl (ten zatím nemám osvědčený, ale myslím, že to tak bude)... Charisma se však nezměnilo. Alexander je stejně uhrančívý a zamilovaný jako například Edward ze Stmívání (lepší přirovnání opravdu nenajdu).

Proč jsem si knihu vybrala:
Před "tradičními" Upířími polibky jsem četla i komix a ten mě více než zaujal. Proto jsem si pořídila i tyhle. Už od první chvíle mě pořád lákaly, ale já si je nakonec vybrala až 25. prosince. A po přečtení knihy za několik hodin (jestli dobře počítám, tak to bylo 8) jsem věděla proč. :) Naše obálka sice konkuruje té originální, ale mně se prostě ta americká zamlouvá víc... Pro ukázku je tady.

Něco z mých pocitů a celková recenze (především snaživé popisování děje bez spoilerů):
Raven se od svých vrstevníků dost liší. V Dullsville je asi jediná, kdo miluje upíry a zajímá se o gotiku. Proto se také nemůžeme divit, že její jedinou kamarádkou je Becky, která bydlí na farmě a kromě Raven nemá žádnou kamarádku. Je příliš stydlivá a proto si i z ní často ostatní utahují. Raven sice snese výsměchy směřované na svou osobu, ale když se pustí do Becky, tak je z ní v tu ránu tygr a je připravena všechny rozcuckovat na kousky. To, jak se později ukáže, jí zachrání místo ve společnosti a dalo by se říct, že bude i oblíbená.

Všechno běží podle zajetých kolejí, až na to, že v gotickém sídle, kde by Raven tak ráda žila se rozsvítí světla. Po městě se začnou šířit zvěsti, že se přistěhovala nová rodina - Sterlingovi. Raven doufá, že sídlo nepřemění na slunečné místo typické pro Dullsville a nechají mu svou podobu. Později se ukáže, že Sterlingoví plánují nechat sídlo strašidelný dojem a kromě toho se sami rozhodnou do něj zapadnout.

Ze Sterlingových se nakonec vyhrabe rodina, která se chová jako by byla už po smrti nebo ještě lépe... Chová se jako Upíři. Nikdo je nevidí dřív než v noci, chodí v černém a jsou uzavření do sebe. Raven doufá, že je v rodině alespoň někdo v jejím věku, cítí se totiž hrozně osamělá a konečně by s někým ráda sdílela své názory bez předsudků a zábran. Ani Becky jí tohle útočiště nemůže nabídnout, protože jediná gotička v celém okolí je přece Raven...

Můj verdikt:
Co musím potvrdit, je to, že v komixu byly postavy skvěle vypodobněny. Příběh se sice shodoval taky, ale konec téhle knížky mě utvrdil v tom, že v komixu opravdu nebylo všechno. No... V tom mě vlastně utvrzovala celá kniha, až na to, že v menších měřítkách... Konec byl prostě takový zlomový. A taky mě dost naštval. ten jediný mě přesvědčil, že jsou si s twilight přeci jen v něčem podobné. Když si přehraju celý příběh, tak vlastně ani nevím, proč hodně lidí říkal, že je to téměř totožné s Twilight. Jasně, je tam upír, je tam člověk, ale to je asi všechno... Bella nebyla gotička, nebyla zamilovaná do upírů, nečetla knížky Anne Rice ani nic podobného. A taky neměla nejlepší kamarádku, které by říkala všechno...

Kniha se mi četla hrozně lehko, ale musím božel říct, že je opravdu jen pro náctileté čtenáře. Jasně, jsem teenager, ve většině věcí s Raven souhlasím, ale docela mě zarazil její přístup k práci. Když měla pracovat v cestovní kanceláři, tak byla vzteky bez sebe a brala to jako ponižování. Are you kidding me? Práce v kanceláři, sedění na zadku... Mně by to teda problém nedělalo... Kdybych mohla, tak si to s ní vyměním hned... Jasně, na brigádě jsem nikdy nebyla (je mi 13, takže jak bych mohla?), ale je mi jasné, že pracovat
rukama je to nejhorší, co může být... Proto si radši vždycky vybírám práci a hlavou. Ale práce v knaceláři? Tam nemusí přemýšlet a ani makat tak, že by byla večer k smrti unavená... Hmp! Tohle mě fakt naštvalo. Ovšem to jí nemůže ubrat víc než dva body... Proč? Protože zbytek byl vážně, vážně, ale vážně úžasný...

Bylo docela zajímavé sledovat jak se Raven sbližuje s Alexandrem. A jako obvyklemusím říct... OMG! Alexander je prostě úžasný... A jak to tak vypadá, tak je to nový soupeř pro Edwarda. :P :D Celý díl byl takový ten rozjezd, úvod do děje příběhu, teprve až na samém konci budete mít chuť Alexandra zabít a čekat netrpělivě na druhý díl (Proboha, já už si ho musím co nejdřív přečíst... Hned jak přijde, tak si ho přečtu.). Upíří polibky prostě nejde jen tak přejít. Mají skvělou obálku, příběh... Pro mě jako stvořené...

Recenze: Ticho

27. prosince 2011 v 11:00 | Ells
Název: Ticho / Silence
Autorka: Becca Fitzpatrick
Série: Zavržený / Hush, hush
Díl: 3
Počet stran: 415
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2011
Datum četby: 12. 12. - 18. 12.
Vazba: Pevná s přebalem

Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel.

Děj:
Nora je unesena Černou rukou a osvobodit ji může jedině Patch a jeho "technika vyjednávání". Avšak ani jeho bolestivé trhání člověka (no, spíše Nefilim) na kousky Noře nezajistí volnost dřív než na konci léta. Když se Nora konečně octne na hřbitově, kde je pohřben její otec, vyskytne se jeden háček. Nora si nic nepamatuje od doby, kdy potkala Patche. Neví kdo je Patch, co dělala, co bylo ve škole a dokonce ani to, co zjistila o sobě a andělech. Má však dvě vodítka. Černé pero delší než je její paže a černou barvu jako sama noc, která ji s kouzelným slůvkem Andílku hladí po tváři.

Menší seznámení s knihou:
Ticho je třetí díl ze série Zavržený od Beccy Fitzpatrickové. Původně měl být poslední, ale autorka nakonec udělala opět otevřený konec s tím, že čtvrtá kniha vyjde na podzim roku 2012. Kniha patří do kategorie andělů a jak už to bývá, hlavní hrdina je zde navzdory jeho pravé identitě popisován jako bytost která umí milovat a ctít. Avšak žádná sladká břečka z Patche při boji nebude. V knize bude lámat kosti. A to zaživa.

Proč jsem si knihu vybrala:
Od autorky jsem už četla předchozí díly a série mě jednoznačně nadchla. Původně jsem měla mít Vánoce až někdy v dubnu, ale máma mi nakonec řekla, že si můžu pár knížek vybrat. Tahle byla na seznamu "Tohle musím mít!" a jen smlouváním a prosbami jsem rodiče umluvila, abych si ji mohla vyměnit s jinou knížkou, kterou obětuji pod stromeček. A tak jsem ji začala číst už před Vánocemi.

Něco z mých pocitů a celková recenze (především snaživé popisování děje bez spoilerů):
Jako tradičně autorka začíná knihu něčím drastickým, překvapivým a trochu i zmateným. Patch se zde objeví jako vyjednávač a mučedník, jenže pak se najednou ztratí. Musím se přiznat, že ta část, kde nebyl se mi strašně vlekla. Nora je bez Patche úplně ztracená a chudák ani neví, co dělala poslední měsíce. Jak autorka, tak Patch, který má neskutečné charisma mě tím naštvali. Autorka z toho důvodu, že ještě víc mě utvrdila v tom, že sem tam se jí zatemní před očima a píše něco naprosto ohraného a Patch tím, že je tak naivní, když si myslí, že Noře bude bez něj líp. Jakmile se člověk (nebo padlý anděl) do někoho zamiluje (a ještě ke všemu takovou tou věčnou láskou), tak už je zbytečné se odlučovat, když se ti dva stále milují. Patch by si tímhle vědomím ušetřil spoustu problémů a nemusel by Noru neustále přehlížet.

Jak už jsem psala, Nora i když zapomněla na Patche, stále podvědomě tuší, že jí něco chybí a k tomu má několik vodítek, která se rychle rozmnožují.

"Pírko", které je opravdu dlouhé a potom černou barvu, která jí způsobuje růženec na tváři. Ta černá barva ji pronásleduje na každém kroku a postupně se zhmotňuje do černých očí a kadeří, které jsou pro ni tak lákavé. Jenže pořád neví, co to znamená. A když už ano, tak si Patch usmyslí, že s tím něco udělá. Noře pořád zůstává jeden zlozvyk a to přestože si nic z období, kdy byla s Patchem nepamatuje. Neustále se dostává do potíží a Patch i když má hrozně moc práce a starostí, ji musí zachraňovat. V Nořině mysli zaujme však místečko pod jeho skutečným jménem Jev.

I když kniha postrádá Patche, objeví se zde pár osob, které velmi dobře známe. A mezi ně patří Dabria společně se Scottem. Scott Noře pomáhá vzpomenout si na věci, které si nepamatuje, ale zároveň ji dostává do potíží. Nebo spíše něco, co vlastní. U Scotta jsem měla podezření, že Noru nějak zradí, ale moje domněnka nebyla potvrzená. Nemohu si pomoct, ale jsem z toho zklamaná. Z té části, kde se nic neděje a Nora pátrá po svých vzpomínkách, by se pak lépe četlo. Jenže on jako naschvál Noře pomáhá a mně už to pomalu ale jistě leze na mozek. Nesnesu, aby byl u Nory někdo jiný než Patch. Mám je ráda jako hezký páreček.

Jakmile je Patch na scéně, všechno nabírá nový spád a Nora je alespoň trochu obeznámena s nebezpečím keré jí hrozí. Autorka v této části opět nutí čtenáře přemýšlet o tom, kdy do toho praští (doufám, že víte co tím myslím). Bohužel je to snadno prokouknutelný záměr a také ohraný. I když se ale pokládám za puberťačku, která miluje šťástné páry, ke konci jsem nebyla naštvaná, že to autorka takhle pohnojila, ale přímo jsem se smála. Člověk si prvně myslel bůh ví co a nakonec z Nory vylezlo, že... něco. S prominutím se chci vyvarovat spoilerování. :D

Pokud jste ale už vyspělí, tak vám v paměti utkvěje jiná část. Už od začátku bylo jasné, že Nora a Patch se s obyčejnými lidskými životy nespokojí a nakonec se nebude muset měnit Patch, ale Nora. A tak se i stalo. Příběh porušil zákony a já mám opět pocit, že je to až příliš zaujaté vůči hlavní hrdince.

Když o tom teď tak přemýšlím... Buď se ve čtvrtém dílu změní i Patch (přeco to všechno nebude sledovat bez toho, aby cítil, jak se ho Nora dotýká a on jí) nebo se změní oba a budou tím, kým by měl být každý. Člověkem. Bylo by to však divné v obou úřípadech a připadne mi, že autorka zápletku nějak nebude moct rozuzlit až nadejde její čas.

Můj verdikt v několika větách (nakonec z toho vzešel odstavec):
V díle se nazapřel typický styl Beccy Fitzpatrickové a to ten, že dokáže jako jedna z mála autorek dokonale popsat romantiku, ale i děsivé okamžiky. Co jí však chybělo, byla originalita. Ta v mnoha místech pokulhávala a občas jsem měla pocit, že čtu o Edwardovi a Belle. Ani mi tak nevadilo, že to sem tam ztratilo své kouzlo, ale spíše to, že je Patch tak naivní. Kniha byla celkem čtivá, ale uprostřed Nořiny amnézie jsem málem knížkou mlátila o stěnu. Hlavně tahle část příběhu ubrala kouzlo. Obzvlášť protože se v ní nic nedělo. Žádné dobrodružství dokud na scéně nebyl Patch. Co se týče překvapení, autorka v tomhle ohledu nezahálela a postarala se o pár opravdu peprných okamžiků, kdy člověk nad textem doslova koulil očima. Také bych přičetla k dobru, že příběh nekončí napůl přetrhnutým dějem, ale více méně je otevřený a čeká na pokračování. Podle mě je o hodně lepší, když autorka nenechá něco rozseknutého a nutí čtenáře trpět až do dalšího dílu. Obzvlášť když je ten díl až za rok. Čtenáři si stejně koupí pokračování, ať už je to rozseknuté nebo otevřené. Jsou to jen zbytečná muka a nakonec se zjistí, že nebylo proč mýt zamračený obličej. Obálku jsem si asi měla nechat na začátek, ale na mysl mi přišla až teď. Určitě by byla nejhezčí z celé série, jen kdyby ta hlava Patche nebyla tak divná. Patch je totiž ten typ s delšími vlasy a trochu hezčím profilem. Na té obálce je nějaký... umělý.

Recenze: Upíří deníky: Osvobození

29. listopadu 2011 v 22:32 | Ells
Název: Upíří deníky: Zajetí / The Vampire Diaries - The Return: Shadow Souls
Autorka: L. J. Smith
Série: Upíří deníky / The Vampire Diaries
Díl: 8.
Počet stran: 287
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 18. 11. - 29. 11.
Vazba: Měkká

Elena společně s Damonem, Meredith a Bonnií vešla do Temné dimenze osvobodit Stefana, který tam pomalu umírá. Damon cítí vinu za zločin, který proti bratrovi spáchal, a je ochoten nasadit pro Stefana život. V Temné dimenzi události spějí k dramatickému vyvrcholení. Elena s přáteli míří přímo k vězení, a jako vždy to je závod o život...





Jelikož jsem knížku dočetla dnes, moje názory a vjemy budou velice čerstvé. Bohužel mě tenhle díl přiměl nahlas zakřičet: "Ne! Ty jsi tak blbej! Sakra, a to jsi z nich nejchytřejší!" Samozřejmě u toho byli rodiče a zděsili se, co to blekotám. Byli by radši, kdybyc h četla dívčí romány a já je marně přesvědčuji, že na upírech nic temného a zlého není... Takže malinkaté plus bych dala knížce protože mě dokázala zvednout z pěkně vyhřáté postele a navíc jsem měla chuť do něčeho praštit. A to velké velké negativní mínus patří tomu konci... Jaktože se to stalo? Co to tu spisovatelku napadlo? Jestli to v příštím díle neopraví, tak ji osobně uškrtím... Radši nebudu říkat, co se tam na onci stalo, že mě to rozhonilo, protože by to byl spoiler jako hrom a vehnu se na zbytek recenze, který už snad nebude tolik zaujatý...

Měla jsem strach, že Damon a Elena už nebudou mít takový prostor, ale mýlila jsem se. Stefan tam sice pořád byl, ale Damon byl hlavní kuriozita - to se mi víc než zamlouvalo. A taky námluvy Eleny a Damona... Akorát mě naštvalo, že Stefan prostě nijak neragoval, když mu o tom řekla... Prostě pokračoval dál ve své činnosti a nenechal se nikým a ničím rušit.

A víte co ještě? Já tušila, že potkají kitsune (ne normálního kitsune, ale nějakého..., no prostě spešl). Je zřejmé, že když ho na začátku zmíní, tak se ukáže... Nejdřív jsem byla otrávená, ale na konci mě přesvědčil, že byl velice důležitý. Alespoň se dá říct, že nevyvázli bez následků a k tomu ještě mají o jednu strost navíc... A tady se dostávám k mé oblíbené části... Proč Damon (ano, jsem velice naštvaná, ale neberte mě na vědomí - knížku si klidně přečtěte...)?

Temná dimenze mi přijde hrozně zajímavá a ten středověk s notnou dávkou kouzel mi sedí k Upířím deníkům jako ulitý. Představte si, že tam není žádná elektronika! Všechno nahrazují kouzla... A všechno je tam rudé (uvidíte, co tím myslím).

A potom se mi líbil nový přírustek. Yes, I love Sage. Ale ne tolik, jako Damona. :D Sage a jeho zvířecí "mazlíčci" - jestli se jim tak dá říkat. Sokol, který se Sagemu pokaždé zarývá do kůže na rameni až krvácí a Sage si toho ani okem nevšimne... A potom oddaný pes, který poslouchá výhradně francouzsky. Nebo spíš nejraději. A umí rafnout po kdejaké zadnici upíra nebo démona. Já vím, zní to úžasně... A láskyplně k upírům...

Bavilo mě jak hledali ty klíče. Přiznávám se bez mučení, že jsem kolikrát nevěděla, kde jsou a už mě nic moc nenapadlo... No, Elena opět dokázala, že ve své blonďaté hlavičce něco má. A potom, jak jim lady Ulma ušila ty šaty... To mě zase bavilo si je představovat.

Šiničiho nesnáším a Misao zrovna tak, ale ten jejich proslov na konci... Proč mám takové divné podezření, že Meredith není tak úplně "čistá"? A Sage má navíc děsivý původ... A Damon zase něco tají... Proč všichni musí mít tajemství? To zase bude děsivé odhalení, opovržení... No uvidím... Jen doufám, že další Upíří deníky budou brzo... Docela mě tou "věcí" na konci navnadili, protože můj oblíbenec a... To prostě nejde!

Recenze: Lovkyně snů: Procitnutí

17. listopadu 2011 v 16:27 | Ells
Název: Lovkyně snů: Procitnutí / Wake
Autorka: Lisa McMann
Série: Lovkyně snů / Dream Catcher
Díl: 1.
Počet stran: 215
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 16. listopad
Vazba: Měkká

Ahoj, jmenuji se Janie. Jsem normální sedmnáctiletá holka, až na to, že se od svých osmi let nekontrolovatelně propadám do snů ostatním lidem.
Už mě to nebaví. Zvlášť pokud ten, komu se zdají, někam padá, ocitá se na veřejnosti nahý nebo sní o svých erotických tužbách. Nemůžu se ani nikomu svěřit - neuvěřili by mi a mysleli by si, že jsem blázen. A tak žiju se svou schopností jako s nechtěným prokletím, které neumím ovládat.

Nedávno jsem se propadla do hrozné noční můry. Ještě teď mi z toho tuhne krev v žilách. Poprvé jsem nebyla v něčí zvrácené duši jen pozorovatelem, ale i účastníkem…

Z obsahu by člověk čekal nějakou detektivku, kde Janie hledá toho, kdo měl ten sen a je z toho úplně na větvi. Alespoň já jsem si to tak řekla, než jsem si přečetla něčí recenzi. Jenže Janie je v klidu víc, než by čtenář čekal a dokonce ani po nikom nepátrá. Osud si ji najde totiž úplně sám.

Byli tu upíři, vlkodlaci, čarodějky, lidé co mají vize, ale myslím, že člověk který leze lidem do snů tu ještě nebyl. Tedy pokud nepočítám Školu noci ve které byl Kalona... Ale to už je zase jiný příběh. Nejdřív jsem se hrozně lekla stylu psaní. Bylo tam datum, jako by si někdo psal deník a potom, že Janie udělala to a to... Ihned jsem knihu zaklapla a hodinu si dala oddych. Jenže mi to nedalo a začala jsem tedy číst pořádně. Četla jsem přibližně 6 hodin v kuse a měla jsem vymeteno. Jak jinak se člověk uklidní, když jsou třídní schůzky, že? Každopádně málokterá knížka mě takhle pohltila. Taky byla první, kterou jsem přečetla za tak krátkou dobu. Ten styl psaní mě zarážel ze začátku víc než dost. Ale ono to je jenom o zvyku. Člověk se do toho potom vžije a čte jedna báseň.

Jestli jste někdy měli pocit, že hlavní hrdinka je hloupá nebo naivní... No, řekla bych, že Janie nebude ten případ. Spíš bych řekla, že je uzavřená před světem a dělá dobře. Tedy do té doby, než se zjeví Cabel. Už od první chvíle je to taková zajímavá osoba. Modročerné vlasy pod pruhovanou čepicí a skateboard. A k tomu ještě klika v břichu (až to přečtete, zjistíte, co tím myslím :'D). Potom se však změní na nádherného idola všech dívek a ostatní si dokonce myslí, že to není Cabel. Jen jediná Janie ho pozná.

Zajímavé také je, že Janie vlastně ani neví, k čemu má své nadání používat. Dokonce ani na konci knížky se nebude umět plně ovládat. Ale jak by potom z toho vznikla trilogie, kdyby Janie všechno vyřešila mávnutím proutku, že? Janie také není jediná, která má zvláštní úlohu. Cabel má tajemtví také. Sice není tak velké, ale Janie to užírá zaživa. Dokonce ji to dožene k planým úvahám, které má snad každá dívka v jejím věku, když jí její kluk někam pořád mizí.

Celou dobu si člověk říká co je Cabel vlastně zač, když má takové sny. Jenže nakonec pro mě bylo zklamání, že z něj není to, co jsem si myslela. Bylo by zajímavé sledovat, co by Janie dělala, kdyby byl někým jiným.

Potom bych ještě vytkla "kapitánku". Až příliš často působí dojmem, že ji navrhla nějaká zblázněná puberťačka. Nemluví prostě jako dospělá, ale spíš jako dospělý robot, kterého si vymyslela holka, která dospělost vidí jako bezcitnost. Prostě to bylo takové zvláštní, když mluvila...

Ke konci bych ještě řekla, že se nemůžu dočkat až bude další díl a doufám, že si Fragment pospíší. Takže vám radím... Než začnete číst, tak se ujistěte, že nikam nemusíte za pár hodin chodit, protože se vám nebude chtít... :D PS.: Snažila jsem se nepsat spoilery, tak doufám, že jsem to zvládla.
 
 

Reklama