Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

Recenze na knihy

Recenze: Páni mají radši sukuby

16. listopadu 2011 v 12:08 | Ells
Název: Páni mají radši sukuby / Gentlemen Prefer Succubi
Autorka: Jill Myles
Série: Sukubí deníky / Succubus Diaries
Díl: 1.
Počet stran: 317
Nakladatelství: Levné knihy
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 14. listopadu jsem ji dočetla
Vazba: Měkká

Jackie Brightonová, mladá a seriozní archeoložka má jak je vidno smolný den. Nebo spíše noc? Aby se někdo stal sukubou, musí "narazit" na upíra a serima. A ona má samozřejmě to štěstí, že si ji dokonce vyhlídnou. Ovšem Noe (serim) neví, že ji Zane (upír) přemění. Potom už se Jackie probouzí v kontejneru. A potom se začnou dít divné věci... Jediné, co na ní zůstane stejné jsou její rysy tváře.


V první řadě mě zklamala obálka. Když se podívám na americkou obálku (zde), tak si řeknu, že by mě zaujala rozhodně víc než ta naše česká. Na druhou stranu... Ať si má obálku jakou chce, hlavně když je dobrá uvnitř.

Knížka rozhodně naplnila mé očekávání (i když jsem to očekávání měla jen dva dny, než mi ji máma přivezla z Brna). Hlavní postava mi padla do oka. Líbilo se mi na ní, že sukubou být nechtěla a nebyla taková (s obrovským prominutím) dě*ka jako její nová kamarádka Remy. Příčila se tomu. Jenže jak už to tak bývá, tak mě i zklamala. Podlehla pokušení a ten problém pak chudinka rozplátala celou knížku. Mimochodem... Tu naivnost na ní nesnáším ze všeho nejvíc.

V příběhu je notná dávka archeologie a hlavně egypta. Já mám egypt strašně moc ráda. Když jsme ho v dějepisu probírali, tak se mi všechno učilo snadno, protože mě to bavilo. A tady toho bylo požehnaně... Jen mě naštvalo, že když už tam autorka přidala serimy a upíry, mohla tam přidat i mumie... :D Bylo by to víc než zajímavé.

A teď nastává okamžik vytasit se s pravdou o mé nejoblíbenější postavě. Bude to rozhodně Zane. V poslední době jsem na ty "bad guye" vysazená. Když on mi připadá jako kopie Damona. Až na to, že Damon nemá křídla. Sarkasmus je jeho jméno, nosí černý plášť, má tmavé kadeře... Už víte odkud vítr fouká...? :D

Příběh byl svižný a četl se dobře. Akorát vzhledem k tomu, že se to pokládá za červenou knihovnu to bylo spíše oddychové naž děsivé a leckteré věci jsem věděla o mnoho dříve než se staly. Takže si pište, že to žádná detektivka u které byste přemýšleli kdo je vrah, není.

K příběhu je nutno připočíst i ty scény, které patří do červené knihovny (víte, co tím myslím). Ale když si to tak vezmu... Je možné u sukuby nemít její přirozenou stránku? Určitě ne. To je jako by jste odebrali upírům krev. Prostě nemyslitelné.

Recenze: Upíří deníky: Zajetí

12. listopadu 2011 v 12:43 | Ells
Název: Upíří deníky: Zajetí / The Vampire Diaries - The Return: Shadow Souls
Autorka:
L. J. Smith
Série: Upíří deníky / The Vampire Diaries
Díl: 7.
Počet stran: 312
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 2011
Vazba:
Měkká

Stefan byl zajat a uvězněn démonickými duchy, kteří ve Fell's Church rozpoutali pravé peklo. Elena se vydává do Temné dimenze na pouť plnou nebezpečí, aby ho zachránila. Doprovází ji Stefanův bratr Damon, který touží po Eleně celým tělem i duší. Jediný Damon totiž zná cestu do místa, kde je Stefan držen v zajetí. Elena se nezastaví před žádnou překážkou, aby Stefana osvobodila. Ovšem s každým dalším dnem na nebezpečné cestě roste napětí utajované touhy mezi Elenou a Damonem...

Ok, začnu tím, že předvedu pozitiva... Samozřejmě jako obvykle, že? V tomhle díle jede Elena v jednom autě s Damonem a Mattem zachránit Stefana. Co z toho pro nás asi vyplívá, že? Ocitnout se s Damonem v uzavřeném prostoru a několikrát i o samotě neznamená nic dobrého. Tedy pro Elenu. Už chápete co tím naznačuji? Nechci spoilerovat, a tak jen stručně řeknu, že tu Stefan bude figurovat jen nejméně.

Ze začátku jsem se moc nechytala, ale potom už se to rozjelo. Obzvlášť v pasážích, kde byl Damon (to bylo skoro všude - ha ha). Já jsem prostě team Damon, a tak pro mě byl tenhle díl lahůdkou. Rozhodně musím říct, že zde vychází na povrch Damonova pravá stránka (já věděla, že není takovej tvrďák, jak se zdá) a to nejen před Elenou. Zapůsobilo to na něj obecně a nedkáže se už tak dobře skrývat jako dřív.

Taky musím podotknout, že Temná dimenze je působivá a řekla bych, že jsem si ji tak i představovala... Navíc v ní budou figurovat nejen upíři, kitsune, ale i jiné potvory (ať žije různorodost!). A chudák Elena nebude vědět, čeho se děsit dřív. Její obětavost na mě působí podivným dojmem, snad protože je jí moc. Určitě by se o sebe měla starat víc...

Ještě víc se ve mně však umocňuje pocit, že Damon nakonec neskončí s Elenou, ale někým jí velice blízkým. Pokud si ještě někdo nevšiml, tak má slabost i pro někoho jiného... Třeba nakonec opravdu nalezne svůj šťastný konec.

Závěr pozitiv? Dílo je propracovanější než pátý a šestý díl této série a začíná se vracet k podobě, jakou měly první čtyři díly. Také je řekla bych i realističtější. Kitsune mi sami o sobě přijdou takoví... No prostě z jiného světa a u temné dimenze bych očekávala něco podobného, ale spíš naopak. Opravdu se tomu dá uvěřit a představit si to.

Teď ty negativa... Jako obvykle je kniha psaná ve třetí osobě. já si nemůžu pomoct, ale k ní mi to prostě a zkrátka nesedí. Jsou určité knihy u kterých je první osoba nejvhodnější. Vím, že by bylo divné z ničeho nic přeskočit na první osobu, protože je to už opravdu zajeté. Ale přesto...

Potom mě zarážela Elena celý příběh. Měla naprosto čisté svědomí z toho co dělá a vůbec ji nenapadlo, co tomu řekne Stefan... Ach to nebude dobré, až se ti dva zase setkají. To vůbec nebude dobré...

Závěr? L. J. Smith se tohle dílo celkem vydařilo a já myslím, že svítá na lepší časy. Tedy pokud i v dalších dílech bude figurovat hlavně Damon a jeho až hříšné chování (:D). Takže čtěte, čtěte a čtěte... :)

Recenze: Temné vize: Odhalení

29. října 2011 v 13:50 | Ells
Název: Temné vize: Odhalení/ The Strange Power
Autorka: L. J. Smith
Série: Temné vize / Dark Visions
Díl: 1.
Počet stran: 262
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 24. října - 29. října 2011
Vazba: Měkká

Oficiální anotace:
Schopnosti, které přesahují lidské chápání! Kaitlyn má nezvyklé oči a jasnovidecké schopnosti. Žije s pověstí čarodějky. Pozvání do institutu nadaných pro ni znamená naději na nový život. Všichni se však brzy dozví pravdu o experimentu, který ohrožuje jejich zdravý rozum a životy… Zatímco přemýšlela, stále si kreslila. Nebo spíš její ruka si kreslila - zdálo se, že její mozek to vůbec nevnímá. Teď se podívala dolů a poprvé si všimla, co vytvořila. Pavučinu. Ale divné bylo to, co bylo pod tou pavučinou, tak blízko, že se jí to skoro dotýkalo. Oči. Široce otevřené, kulaté oči s hustými řasami. Oči Bambiho. Dětské oči.

Když jsem tu knížku nejdříve uviděla, tak jsem si řekla... No to snad ne! Ona jí vychází vážně další knížka! Chápejte, mě se zdá, že to u L. J. Smith jede jako na běžícím pásu... Ale možná je to tak dobře. Aspoň víme, že se knížky od ní neztratí...

Knížku jsem podcenila, protože... Já nevím, těch důvodů bude víc... :D Podle mě je z dílny autorky to nejlepší, co mohla napsat. Vážně netuším jestli jsem zaujatá, nebo ne, takže si budete muset udělat obrázek svůj... :P

Když jsem knížku začínala, tak jsem si řekla, že to bude nějaká mutace Tajného kruhu a Upířích deníků. To jsem měla pravdu, ale ona to byla moc hezká mutace. Z Tajného kruhu pochtila zláštní schopnosti hrdinů, i když trochu odlišných a moc krystalů. A z Upířích deníků? Rob - nádherný kluk se zlatou hřívou a dobroutou v očích, kromě toho na konci knihy jeho slova spojená s Kaytlininýma "Patříme k sobě". Gabriel - záporňák, který je mi neskutečně sympatický, protože se "někomu" tak trošičku podobá... Tmavá hříva a oči... A kamenné hradby před ostatními. Ovšem kvůli Kaitlyn je ochoten se vzdát i toho po čem nejvíce touží (nebudu rozvádět). Ať si ve své hlavě říká, co chce, on k ní necítí jenom sympatie, kvůli tomu, že by se mu se svou vzpurnou myslí mohla rovnat. Záleží mu na ní. Ovšem jsme stále ve stavu popírání, takže žádné "miluji tě". Ale víte co? Rob a Gabriel se nenávidí. Nedivím se. Jsou přesný opak a každý dělá něco jiného. Už vidíte souvislost? Akorát mi jeden bod ze seznamu "podoba s Upířími deníky" vyškrtla. Rob je sice zarytý obránce dobra, ale mně se líbí. Já nevím... Se Stefanem jsem ten pocit neměla, prostě jsem měla rádas jen Damona, ale tady je to docela fajn, když můžete s úsměvem koukat na sbližování Kaitlyn a Roba.

Knížka se mi četla velice rychle, akorát protože jsem na ni neměla moc čas, tak to bylo takových těch 5 dní. Přijde mi, že tady takový ten osobitý styl psaní L. J. Smith trošičku pokulhává, protože jsem z toho měla jiné dojmy než z Tajného kruhu, nebo jejích Upířích deníků. Ani mi tu nevadilo psaní ve 3. osobě, což se divím, protože mi to bylo trnem v oku.

Buď jsem si zvykla a nebo mi to k té knize prostě pasuje... Ovšem myslím si, že to bude to druhé.Jak jsem mluvila o těch dojmech... Přišlo mi to skutečnější, nejspíš kvůli těm moderním technologiím...

Jediné, co mi na tom vadilo, bylo to, že jsem dopředu věděla, co se tam vlastně děje. Jediný Gabriel s Kaytlin, která to ze začátku mimochodem popírala, tušili, že je něco v nepořádku. To pzlátko a med kolem pusy byly až příliš nápadné. Saozřemě už teď mě štve, že vím, koho si Kaytlin vybere, až si přizná, že ji Gabriel přitahuje. A nejen to... To už je vidět od začátku... :P

Takže na závěr chci podotknout, že jestli nejste nadšení z děl L. J. Smith, tohle byste si měli přečíst. Trochu vám to poupraví názor... ;)

Recenze: Hladová přání

24. října 2011 v 18:47 | Ells
Název: Hladová přání
Autorka: Tereza Matoušková
Série: Podmoří
Díl: 1.
Počet stran: 98
Nakladatelství: Krigl
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 22. října - 23. října 2011
Vazba: Měkká

Podmoří je svět, který je magií přímo prosáklý. Čarodějové na Tark Itlen, kteří ji studují, ne vždycky činí nejmoudřejší rozhodnutí. Nepodařené pokusy se ztrácejí v podzemí kláštera, kde čekají, až budou znovu nalezeny. Když jim ze sklepení pomůžete, splní vám jakékoliv přání. Chtít za to budou jenom pár kapek vaší krve. Alespoň to tak tvrdí. Ve skutečnosti vás možná připraví o vše, na čem vám v životě záleželo. Co se stane, když se jim dostane do rukou holčička, která ještě věří v kouzelné skřítky a dobré víly z pohádek?

Já teda nevím, jak je to u vás, ale mě oficiální anotace knížky moc neřekla - ale já si ji vlastně stejně přečetla, až když jsem knížku dostala. Koupila jsem si ji hlavně díky tomu, že ji napsala česká autorka. A kvůli tomu, že mi to nařizovala moje intuice... :D Teď si nejsem jistá, ale myslím, že jsem ji poprvé zahlédla u Abyss. Prostě mi to nedalo a mrkla jsem se na stránky autorky (viz. odkaz níže), které byly mimochodem černé - má oblíbená barva. A pak... jsem ji začala číst...

Už začátek začátek vám říká, že tohle nebude žádná romantika. Netvrdím, že se tam nevyskytuje láska, ale knížka se hlavně specializuje na tu temnotu. A noční můry. Poprvé knížka byla pojmenována Žádný cukrkandl a až na závěr jsem pochopila, proč to autorka tak pojmenovala. Název jen naoko pohádkový. A to jsem se ještě nezmínila o ději.

Na začátku jsem si myslela, že se bude hlavní hrdinka záměrně "sebepoškozovat" - svým způsobem -, ale překvapilo mě, že se chtěla vzepřít. Cukrátko ji nejspíš opravdu hodně ovlivňoval... Hlavní hrdinka si totiž tak pojmenovala stvoření, které plní přání. Ovšem je v tom plno háčků...

Od začátku do konce máte tu stejnou otázku... Zachrání ji proboha živého někdo? A takhle to zůstává opravdu hodně dlouho - až na samém konci se dozvíme verdikt. Jo, je to trochu kruté zhledem k tomu, že ani nikdo neví, jestli má autorka ráda Happy endy, ale je to tak.

Na knížce se mi líbilo to, že autorka tady nepopisuje nám už známé bytosti. Má prostě vlastní svět... Jasně, jsou tam čarodějové, kněží atp., ale jsem si jistá, že irida jste nikde neviděli... :P A abych nezapomněla... Má i vlastní jazyk... ;) Tohle jednoznačně obdivuji, protože když jsem se o něco takového pokoušela sama, tak jsem prostě narazila na zeď. Protože ono nejde jen o to poskládat prostě nějakou slátaninu... Ono to musí dávat smysl. Co třeba Erhia? To slovo mi jednoznačně přijde smysluplné. S technologií bych řekla, že jsou v Podmoří tak trochu zaostalí... Žádná televize, počítač ani elektronika. Ale to by mi k Podmoří ani nesedělo. Mimochodem... Podmoří... Nejdřív jsem si myslela, že je to jen vymyšlený název, ale postupně mi došlo, že se příběh opravdu odehrává pod mořem. Nestačím žasnout...

Co se týče postav, mají vlastnosti jako normální lidé. Asi mou nejoblíbenější je Femorian. Asi protože se v sociálních věcech moc neorientuje... Je spíš oddaný boji. A na druhém místě je Zorena. Bojovnice, matka... Následuje Jukata, Atalan a opravdu mnou nenáviděná postava Kerdea.
Nejdřív jsem chtěla jako negativum uvést počet stránek, ale já tak nějak nevím... Tak nějak si uvědomuji, že to k tomu prostě patří. Nebyla by to Hladová přání, kdyby měla tolik stránek jako například Stmívání, Eragon a jiné...

Knížka se mi četla dobře, ale sem tam jsem postrádala chuť pokračovat v četbě... Právě proto strhávám jeden bod...

Na závěr se chci omluvit za to, jak je tahle recenze zmatená, ale jsem tak nějak rozhozená, tak na to berte zřetel... A ještě chci dodat, že jestli vás to ještě pořád nepřesvědčilo, tak říkám, že knížka stojí za přečtení... :P

Recenze: Nick a Norah: Až do ochraptění

17. října 2011 v 9:02 | Ells
Název: Nick a Norah: Až do ochraptění / Nick & Norah's Infinite Playlist
Autoři: Rachel Cohn a David Levithan
Počet stran: 198
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 11. října - 16. října 2011
Vazba: Pevná

Oficiální anotace:

Můžeš na pět minut předstírat, že jsi moje holka?" ptá se Nick Norah, když mezi návštěvníky klubu uvidí svou bývalku. A právě takovým klišé začíná příběh dvou mladých lidí, jejichž životní cesty se náhle protnou a trochu kodrcavě pak spolu pokračují.

Nick je basák a jediný hetero v punkové kapele plné gayů. Norah je dívka, která má pocit, že víc problémů by nedokázal řešit ani tým specialistů v pentagonu. A jediná společná noc v New Yorku.
A najdete v ní všechno - zoufalství, touhu, odpuštění, zklamání. Jsou tu rodiče, s kterými je nutné nějak vyjít, jsou tu přátelé, s nimiž vyjít je někdy těžší než zdolat Mt. Everest.

A je tu kluk a holka, kteří pro jednou nechtějí nic jiného než být sami sebou, nepředstírat, na nic si nehrát, ani se snažit s kýmkoliv vyjít. A je tu láska, vztek a nekonečný seznam písniček. A je to příběh, který si prostě musíte přečíst.

Někdo popíše v jedné knize několik let. Někdo několik měsíců, týdnů, dnů... A někdo, jako Rachel a David povypráví jednu noc. Divokou noc. Už jen tohle je na knize zvláštní. Každopádně musím říct, že knížka byla sem tam uspěchaná, ale když si to tak vezmu... Proč by se za jednu noc toho nemohlo stát tolik? Vždycky se něco může stát ze sekundy na sekundu. Tak proč by to nemohlo být i tady?

Nejen, že mě na knžce uchvátil její obsah, ale také obálka. Je vážně nádherná a když si povšimnete té anglické, která je zde, tak je ta naše o mnoho hezčí. A to není jen má zaujatost. Vážně se mi k tomuto dívčímu románu hodí víc než dost... A ještě ke všemu je v tvrdé bez přebalu... Mmmm... To miluju ze všeho nejvíc.

Zajímavé mi také přijde, že se na knížce podíleli dva autoři. Dokonce autorka a autor. Ono se to nezdá, ale sdílet s nějakým jiným autorem svůj styl psaní není podle mě až tak jednoduché. Každý jsme jiný a tím pádem chceme každý něco jiného. Na druhou stranu, když se knížka píše ze dvou pohledů (Nicka a Norah), tak je pro čtenáře skutečně dobré vědět, jak přemýšlí kluci. Co si budeme nalhávat, tady tuhle věc spisovatelka nikdy nepopíše tak brilantně jako spisovatel. Nechceme přece, aby se Nick choval jako ženská nebo něco podobného... :P


Knížka je psaná v 1. osobě a to mám taky nejradši. Například v knížce Poslední píseň mi vadila ta věc, že je to všechno ve třetí osobě. Takhle mi to přijde víc... osobní. S postavou se více sblížíte, než když pořád čtete jak ona udělala tohle, on tamto...

Abych nezapomněla... Úplně jsem kulila oči, když jsem zjistila, že je knížka z roku 2006. Ono se to nezdá, ale za tu dobu svět doela pokročí... Tady je jasný důkaz toho, že je Amerika opravdu o několik kroků napřed... Mně to připadalo jako z dnešní doby... Obzvlášť to, kde se popisuje noční život v New Yorku. Takhle si to představuji dneska, ale před pěti lety? Oh jé... To byla jiná písnička. A taky by bylo vhodné upozornit, že v knížce se objevuje homosexualita. Takže opravdu, jak říkám, knížka je pro mě jako z dnešní doby a v tomhle ohledu možná i trošičku nadčasová pro někoho, kdo žije v ČR. Samozřejmě to není důvod, proč se bát to číst. V dnešním světě je to už docela normální a lidé by se s tím měli smířit... Nerada mažu někomu med kolem pusy a Rachel s Davidem mají nejspíš stejný názor, protže nezakrývají, co se děje v noci v New Yorku.

Já dívčí romány čtu jen zřídka, protože mi většinou přijdou uhozené a puberťácké, ale... ono jde spíš o to natrefit na ten dobrý dívčí román. Tenhle se mi líbil víc než dost. Ikdyž to už jste museli poznat z toho, jak to vychvaluji...

Sakra, já tu plácám jen o tom, co je tam dobré a o tom, co je na tom špatné se nezmíním... Celou recenzi přemýšlím, co sem napíšu a mám naštěstí už jedno negativum. Vadí mi, že Norah poučuje Nicka a přitom to s Talem má stále nedořešené. Proč proboha celý příběh odbíhá od Tala k Nickovi? Nevím, jestli mi to tak jen připadá, ale pořád je tam něco nedořešeného. Ona prostě v jeden okamžik ztuhne a co? Nic mu neřekne? Bože Norah... Tohle jsi tedy, jak říkáš "podělala". Kromě toho ale teď fakt na nic nepřijdu... Možná časem...

A ještě nakonec bych chtěla podotknout, že byl román i zfilmovaný. Rande na jednu noc jsem shlédla dřív, než jsem přečetla knížku a toho velice lituji. Co se mi na tom nelíbí... Začla bych filmovým obsazením (Norah mi tam nepřijde jako normální holka, protože se pořád oblizuje jako nějaký pes, který se chystá zakousnout zajíce a rozhodně se nechová tak, jako v knížce a co Nick...? O tom raději pomlčet) a skončila tím, že Caroline loví žvejku odněkud... Fuj... To už fakt přehnali... Takže pokud jde o filmové zpracování, tak se na to podívat jen v případě, že si to skutečně nechcete přečíst... Ve srovnání s knížkou je to hotový bezcitný akčňák...

Recenze: Milý Johne

25. září 2011 v 17:40 | Ells
Název: Milý Johne / Dear John
Autor: Nicholas Sparks
Počet stran: 269
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2010
Datum přečtení: 2011
Vazba: Pevná s přebalem

Tentkorát uběhnu trochu od tématu a představím vám knížku Milý Johne. Většina z vás zná tenhle název z televize, ale každého mohu ujistit, že je knížka mnohem lepší. Nebo je spíše nesrovnatelná. Sparks je tak tochu zvláštní člověk, protože dokáže do romantismu vložit všechno. Jen bych mu mohla vytknout, že to nekončí šťastně. Nejsem fanoušek Sad Endů a proto jsem měla chuť knížku prohodit oknem, ale stejně je tu to slovo jenže. Pořád si můžete domyslet, jak příběh doopravdy skončí, protože to autor tak úplně neuzavřel. A navíc dává čtenářům naději, že si nakonec dva zamilovaní lidé opravdu padnou do náručí.

V knížce je plno nových vjemů, nadějí, pláče a někdy i ukvapených reakcí. Já jsem si ji vybrala jen díky tomu, že jsem byla spokojená s knížkou Poslední píseň.

Věděla jsem, že film je natočený také, dokonce s Amandou Seyfried, mou oblíbenou herečkou, ale ani jsem pořádně nevěděla o čem to je, tak jsem se rozhodla si nejdřív přečíst knížku a až poté shlédnout film, což bylo porpvé, co jsem to udělala. Ale nelitovala jsem. Za čtyři dny byla knížka přečtená a připravená se vrátit zpět do knihovny. A to jsem četla hlemýždím tempem (alespoň si to myslím). Tím nechci říct, jaký jsem borec, ale že vás knížka dokáže pohltit. Nevadilo mi ani, že byla knížka psaná z pohledu kluka. Tedy Johna. Bůh ví proč se mi to i líbilo. John byl snad horší než nějaká holka, protože z jeho myšlenek jsem byla někdy úplně na jehlách. Prožíval to všechno tak živě..., bolestně, radostně... Takže opět o důvod míň, proč se bát si to přečíst.

V knížce mě potom zarazila jedna věc. Objevoval se tam aspergerův syndrom a autismus. A to docela často. V první chvíli jsem kulila oči, protože mám s tímhle v rodině zkušenosti a byla překvapená, že se tam něco takového vyskytuje. Čekala jsem, že se tam dáky Johnovi bude objevovat vojenský režim, ale tohle? To mi vážně vyrazilo dech. Potom se tam objevila Savannah se svými dobročinnými úmysly, láskou ke koním a bylo zbytečné si rozmýšlet, jestli se nemám podívat nejdříve na film, protože to nutkání bylo nesnesitelné. Zajímalo mě, jak to bude dál pokračovat a věděla jsem, že to film jenom zhorší, protože by to kouzlo bylo pryč. Ti dva byli dokonalý pár.

Jenže všechny jednou musí skončit... Stejně tak jejich nádherný příběh. 11. září 2001. Zamrazilo mi, když jsem to tam uviděla, protože si pamatuju, že mi jako malé máma řekla, že se stala ta katastrofa. Jo, byla jsem sice málá, bylo to daleko, ale bylo to hrozné. Br. A taky že jsem se nepletla. S tímhle datumem deinitivně odumřel vztah těch dvou a už to šlo z kopce. Jedna katastrofa za druhou. A potom ten konec. Dalo se čekat, že to Savannah nevydrží a někoho si najde. Samozřejmě, že jsem to čekala, ale místo toho aby byla šťastná, měla o další starost víc. Všechno šlo do kopru a člověk od toho stejně nemohl zavřít oči, protože to bylo v rozporu s pravidly. Takže další důkaz, že to stojí za to si přečíst právě tenhle příběh...

Po zaklapnutí knížky se vám nejspíš objeví ta zákeřná soběcká myšlenka... Co kdyby Tim umřel a jeho místo opravdu zaujal John? Byli by šťastní...? Vzali by se...? A k tomu si budete přát aby se to stalo. Docela dobré, co? Nevím, jak to zakončit, tak snad trailerem na film a samozřejmě hodnocením... A taky písničkou ke knize.

Recenze: Sága Stmívání: Oficiální ilustrovaný průvodce

19. srpna 2011 v 21:58 | Ells
Název: Sága Stmívání: Oficiální ilustrovaný průvodce / The Twilight Saga: The Official Illustrated Guide
Autorka: Stephenie Meyer
Hlavní ilustrátorka: Kim Young
Série: Sága Stmívání / The Twilight Saga
Počet stran: 529
Nakladatelství: Egmont
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 1. července - 18. srpna 2011
Vazba: Pevná










První dvě otázky ktéré napadnou čtenáře jsou: Je to výhodné kupovat? A Opravdu je tam tolik stránek? Odpověď zní dvakrát ano. Knížka obsahuje vše, co opravdový průvodce obsahovat má: rozhovor, minulosti postav Twilight, obvyklé otázky čtenářů a mnoho dalšího. Rozhodně je tam tolik informací, že si je jeden naráz nezapamatuje. A ty úžasné ilustrace... Kim Young už nakreslila i Grafický román Stmívání a na tomto díle se podílela stejně výazně. Někdo si řekne: No jo... Ale nebyly by lepší fotky herců? Nebyly. Průvodce je o knihách a ne o Robertu Pattinsonovi nebo Kristen Stewart. Můj názor je, že kresby v knize jsou úžasné. Pro ukázku je níže obrázek Renesmee.

Stephenie se tu pořádně vyřádila a já myslím, že i jí z toho musela jít hlava kolem... Ne nadarmo se taky říká, že všechny dílky skládačky zapadly do sebe- svědčí o tom i obal, který se hodně podobá celé sérii Twilight.Bílá s kombinací červené... Dokonce i velikost knihy je stejná...

Pro každého, kdo má Twilight je tahle knížka naprosto nutná, protože se v ní hodně vyjasňuje a celému románu tak plně porozumíte. Také jak už jsem zmiňovala... Rozhovor je v knížce také a obsahuje něco okolo 60 stran. Stephenie zde odkrývá svou vlastí osobnost a vztah k Twilight. Taky tady částečně uvidíte Jacoba, syna Stephenie, jak vnímá auta hlavních postav a charaktery. Docela zábava, co? Možná si někdo řekne nuda..., ale už jen ty popisy postav jsou zajímavé... Kdopak věděl, že Didyme zavraždil Aro? Kdopak se domníval, jaká byla opravdová minulost Alice Cullen? Už zním jako nějaká reklama na knížku a přímo volám: Kupte si ji! Jenže já vlastně ani nevím, co bych o téhle knížce měla psát...

Mně osobně se na téhle knížce líbí ze všeho nejvíc dvě věci... Ta první je popis postav a ta druhá je detailní vypracování klíčových bodů píběhu. Ono je to docela užitečné, protože místo toho abyste zuřivě listovali např. v Zatmění a hledali jak ta daná situace vznikla, tak jednoduše popadnete průvodce a nalistujete si ty klíčové body... No a potom už ani nemusíte hledat v knížkách...

Recenze: Most do země Terabithia

29. července 2011 v 11:00 | Ells
Název: Most do země Terabithia / Bridge to Terabithia
Autorka: Katherine Peterson
Počet stran: 144
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2007
Datum přečtení: 2011
Vazba: Pevná

O téhle knížce jsem se dozvěděla pomocí filmu - byla jsem ještě malá, když to dávali v kině a knížku přečetla teprve nedávno... Ano - jak jinak? Začala bych nejspíš samotným příběhem. Chudák Jesse žije opravdu hrozně. Jeho sestry z něj pijí krev a on musí všechno sám. Rodiče na své děti nemají tolik času, kolik by potřebovali a tak se nemůžeme divit, že je z nich to, co je. Milované dcerky jim už skoro přerostly přes hlavu a Jesse málem vypustil duši. Ale dost o obsahu... Celou dobu jsem si příběh užívala, ale zkazil mi ho ten smutný konec. Ano, byla to podstata knížky, ale mám pocit, že je víc pro děti než pro teenagery, a tak bych tohle měla autorce vytknout. Potom to vypadá, že Leslie byla celou dobu vystavena tomu jedinému.

Co se mi na tom opravdu líbilo, bylo, že autorka zde postrkuje holku, která je opravdu zazobaná, ale chování má skutečně na úrovni. Je poslušná, přátelská a umí si prosadit svou. Bez mučení se přiznávám, že Leslie je má oblíbená postava. Ona vlastně tak trochu rozjasňuje knížku - bez ní by byl Jesse úplně ztracený. Ona ukazuje cestu do světa, kde se můžou společně ukrýt před tíživou reálností a drsností světa.

Knížka se mi nečetla úplně tak lehce jako nějaké bestsellery a přikládám to tomu, že je to trochu víc pro děti. V téhle knížce najdete obry, skřítky, čaroděje... Stačí jen zavřít oči a mysl nechat otevřenou.
Děj mi přišel takový neslaný nemastný, protože co se tam vlastně děje? Dvě děti utíkají do světa fantazie a to se opakuje neustále dokola... Poté jsou tam také většinou tradiční problémy života. Odtažitost, přátelství, porozumění... Originálnost někam zdrhla... Docela by knížce pomohlo, kdyby si autorka vymyslela vlastní mysteriózn postavy. V každé knížce se x krát objeví ty stejné napřirozené bytosti. To ubírá knížce na zajímavosti.

Také jak si Leslie vymýšlí vlastní příběh Terabithie je vlastně ohrané. Oni jsou vládci a musí ochránit zemi a bla, bla... Moc mě mrzí, že takhle musím o knížce mluvit, ale bohužel je to tak. Když si to tak vezmu, tak knížka měla za úkol probudit v nás vlastní fantazii a zároveň příklad, jak si poradit s problémy... Ukázat někomu, že jste lepší... Jenže svět není takhle růžový a jak to má v nás probouzet fantizii, když tam vlastně není nic nového?

Takže abych to shrnula... Za přečtení určitě stojí, ale já osobně bych si ji do knihovny moc nepořizovala... Pro mládež moc dětské a pro děti moc dospělé - smutné konce bych dítěti do rukou vážně nedávala. Ok - jestli vás moje recenze na ni moc nenadchla a odradila vás od čtení, tak je to špatně. Je to ten typ knížky, který byste si měli přečíst.

Recenze: Smečka

16. července 2011 v 12:01 | Ells
Název: Smečka / Nightshade
Autorka: Andrea Cremer
Série:Smečka / Nightshade
Díl: 1.
Počet stran: 398
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 2011
Vazba: Pevná s přebalem

Všechno běželo do zaběhnutých kolejí dokud se tam neobjevil vetřelec. Shay převrátil Calle celý svět vzhůru nohama, ale Shayi... Každý ví, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Potom se nemůžeš divit tomu, co jsi objevil a jak ti to navždy změnilo život...

Kniha má jako jedna z mála moc hezkou obálku. Možná mě právě tím zaujala, ale obsah byl ještě lepší. Nevím... Když někdo řekne, že je to knížka o vlkodlacích, tak si řeknu, že se zase někdo opičí a přinejmenším tam bude pár stejných prvků jako v jiných knížkách. V tomhle příběhu se nedočkáme žádných mazlivých chlupatých vlků, ale opravdových predátorů. V žádné knížce jsem neviděla tak skvěle popsané prostředí vlků.

Že ji vychvaluji jako každou jinou knížku? Ne. Ona tak vážně působí. Ok uznávám, že pár prvků mohla autorka okopírovat, ale i kdyby... Zvládla to popsat originálně a to se cení.

Docela zvláštní na téhle úpravě knížky je, že je za každou kapitolou zobrazen měsíc ať už je v novu nebo v úplňku. Pro vlkodlaky to samozřejmě nemá žádný význam, ale pro rituál, který má být proveden to nejspíš důležité je. I v téhle knížce se najdou kouzla a to je další plus pro tuhle fantasy ságu. Celý systém vlkodlaků je takový zvláštní a zakládá se na legendách. Jak jinak, že?

Také musím docela pochválit, že se hned na začátku nedozvídáme všechno a Calla nám všechno řekne až když mluví se Shayem nebo podle svých skutků. A víte co jsem říkala o chování smečky? Oni se i v lidské kůži chovají jako vlci a u vůdců je to dvojnásobné. Nejradši by každého zakousli - hlavně když jsou vzteklí nebo je něco ohrozí. A ta kouzla... hm... S kouzly jsou spojeni také nějací mystičtí tvorové ne? Obří pavouk je tu nezbytností a něco jako vytvoření vlastního děsivého tvora je také docela běžné.

Bohužel musím autorce vytknout, že neupustila od představy, že jsou všihni neodolatelní a krásní. Co třeba Ren nebo Dax? Nebo Bryn... Každý je okouzlující vlastním způsobem. Ať už roztomilostí nebo tajemností nebo dokonce přirozeným šarmem. Každý se narodil jako vyvolený... A ještě jde něco vytknout. Shay je strašně zženštilý. Kdy udělal vůbec něco statečnějšího než že se přiblížil ke smečce? No uznávám, že agresivní vlci jsou docela hrůzu nahánějící představa, ale přesto... Alespoň by se mohl o trošilinku pochlapit. Nebo to byl snad účel? Udělat z hrdiny chlapečka, kterého by měla Calla vodit za ručičku? Samozřejmě mu přidávám na dobrých vlastnostech to, že alespoň něco zvládne... Něco jako u Indiana Jonese, kterého má Shay za vzor. Dokáže využít to, co má právě po ruce.

Ze začátku mě udivilo, že autorka nechala Callu chodit v klučičím oblečení i přesto, že byla tak krásná. Ale potom ji prostě přeměnila pomocí postavy, která se nazývá matka. Calla se bude muset s donucením oblékat jako holka a to ji pořádně namíchne. Jenže co má dělat...?

Děj je docela nepředvídatelný a dokáže nás překvapit. Tohle je plus pro autorku a celé její dílo. Nevím proč, ale tahle knížka mě utila číst dál snad ještě možná víc než jiné příběhy. Možná to napětí, co pořád visí ve vzduchu, i když se nic zvláštního neděje.

Recenze: Leviatan

15. července 2011 v 11:51 | Ells
Název: Leviatan / Leviathan
Autor: Scott Westerfeld
Ilustrátor: Keith Thompson
Série: Leviathan/Leviatan
Díl: 1.
Počet stran: 440
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Datum přečtení: 2011
Vazba: Pevná s přebalem

Promazáváš své válečné stroje? Nebo je krmíš?

Leviatan je novodobá verze začátku první světové války. Ne není to o poučování. Pochybuji, že byste ve skutečném světě našli něco jako křížence vlka a tygra nebo obrovské kráčecí stroje, které se využívají opravdu až teprve dnes. Říká se tomu steampunk. Minulost se zde míchá s budoucností a to přináší do celého děje takovou tu zvláštnost... Já osobně tento styl moc neznám, ale kniha mě doslova pohltila.

Celá knížka je ilustrovaná černobílými obrázky, kterým se musí nechat schopnost vystihnout detaily.

Zaujalo mě hned to, že se v knížce nepíše o holce, která se zbláznila do kluka, který je jen tak náhodou anděl, upír nebo něco podobného. Tady si moc romantismu neužijeme a je to to pravé nefalšované fantasy. Já osobně jsem team Darwinovců a jsem pro létání ve vzduchu s Deryn. I když nevím, jak by na mě působila vzducholoď v níž se jako paraziti drží lidé a mají tam normální kajuty, kanceláře, jídelny... To bych možná nebo spíš určitě neunesla...

Z postav mám asi nejraději Volgera a doktorku Barlowovou. Jsou to takové ty postavy se zdravým selským rozumem a schopností poradit si v každé situaci. V célém příběhu jsem si Volgera představovala s páskou přes oko a se šavlí, kterou samozřejmě skutečně nosil. Prostě jako piráta. On i tak mluvil. A doktorka Barlowová? Nemůžu si pomoct, ale myslím, že se z ní vyklube pěkný zloduch. Já vždycky naletím na tokové ty postavy, které jsou nevinnost sama. A ona až podezřele pomáhá Alekovi i Deryn. I když k vlastním účelům...

Deryn mi přijde jako skvělá holka s klučičími zájmy. Docela mi vadí, že u vzduchoplavby nechtějí dívky, protože ženy jsou někdy ještě lepší než muži, že? Deryn se vede v klučičím chování dobře a to její: "U šílenejch pavouků!" je bezva... Alek je rozmazlený fracek, který se bude muset hodně rychle naučit pokoře. Jenže nevím jestli to někdy opravdu dokáže úplně. Někdy mi připadá, že nemá vůbec nic v hlavě, ale konec konců je to teenager, ne? Kloppa jsem si představovala jako géniuse s brýličky a je upřímně škoda, že ho nenakreslili do leviatanu tak, jak to u Volgera nebo jiných postav udělali hodněkrát.

Po každých dvou kapitolách se vystřídají pohledy a máme buď Aleka nebo Deryn. Příběh je psaný ve třetí osobě tzn. Deryn se podívala na... Tenhle styl psaní mi moc nesedí a jen málokdy u některé knížky zaboduje naplno. U Leviatana to bylo tak napůl. U těhle fantasy ve starší době je to typické a většinou až nudné. Kdyby tento příběh byl psaný z pohledu první osoby bylo by to podle mě lepší.

Teď najedu nejspíš na obálku. Jemně přeplácaná, ale naprosto svázaná s příběhem - takže většinou zaujme. Je na některých místech zvláštně lesklá a tím taky lesklá v oku, které si ho v knihkupectví všimne a přečte si obsah téhle nádhery.

Při téhle knížce se doslova kolečka otáčejí a cítíte jak postupně zapadají do sebe. Konec knížky je tak napsn, že je nemožné nečekat na Behemót (pokračování trilogie) s vervou u knihkupectví. Prostě vás to napne...

Kdybych měla začít s originalitou, tak asi nenajdu nic podobného. To co Westerfeld vytváří je... neuvěřitelné! Ale přesto se dá do děje lehce zklouznout a moje rodina mi musí luskat prsty před obličejem, abych se probrala. Ok, stává se mi to u většinu knížek, ale to jen protože jsou tak dobré. A je fakt, že některé jsem opravdu nemohla ani přečíst než jsem si přečetla stránku dvakrát. To u téhle se mi to nestalo...
 
 

Reklama