Prosím, komentáře přidávejte již na mou novou stránku Ells.cz -

tato stránka už nebude aktualizována

Díky :-)

To ostatní z knih

Autogramiáda Patricie Briggs

17. května 2012 v 22:42 | Ells
Ok, jak začít? Asi tím, že bych měla poděkovat Willindě za to, že mi napsala, že se autogramiáda koná i v Brně. Dokonce dříve než v Praze a to 17. května. Upřímně mě trochu zarazilo, že to bylo zrovna dnes a zrovna mezi 16:00 - 17:00. Bůh mě musel nejspíš vyslyšet, protože zrovna v ten den měla jet máma do Brna. Navíc když jsem se jí ptala, jestli bude mít čas zrovna v tuto hodinu, pomalu přikývla. Nedokážete si představit jakou jsem měla radost.


Už 6x jsem mámu přemlouvala, aby mi koupila Mercedes Thompson a nedařilo se mi to. Zprvu mě máma přesvědčovala, že si můžu podpis dát na nějakou hezkou záložku nebo na papír, ale já ne a ne. Jop, v psychickém nátlaku jsem mistr. A pravdou je, že se za to stydím. Teprve s přicházející autogramiádou se mi zadařilo a máma svolila. Čirou náhodou někdo na internetu nabízel 1. a 4. díl. Vzala jsem oba a dnes v Brně i 2. díl. 3. díl bude muset chvíli počkat, ale to nevadí.

Došly brzy, v bezvadném stavu a pomalu ale jistě jsem mámu začala obměkčovat, abych mohla na autogramiádu. Do Brna měl jet totiž i můj malý bratr, autista, který nevydrží moc dlouho čekat a stát v klidu na místě. Proto to bylo tak těžké, ale nakonec mi to prostě vyšlo. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale včera jsem si rovnala vlasy a táta zase po dlouhé době prohlásil, že vypadám jako hejkal a ne jako květák s mými obvyklými malými kudrnkami. Ale to je teď vedlejší...

Po cestě na autogramiádu máma vtipkovala, že s Patricií přiletí vrtulník a nebo, že se opozdí nebo dokonce, že nepřijde. Já jsem poznamenala, že ji jinak zabiju a bude mi jedno, že kvůli mě nebudou další pokračování Mercy. Poté jsme s mámou na chvíli zpanikařily, protože jsem místo knihkupectví Arrakis viděla jen Pizzerii. Po pár krocích jsem ale uviděla mnou vytouženou ceduli a zároveň tři dívky o něco málo starší než já vstupovat dovnitř s Měsíční písní, Štvanicí, Říčním poutem bez přebalu a menším papírem dovnitř.


Ve výloze knihkupectví byla vystavená série Mercy a první díl Štvanice. Poznamenala jsem, že je to nejspíš ráj. Pak jsem vstoupila do menší místnůstky, která byla narvaná knihami a hlavně lidmi. Ne že by nás tam bylo moc, ale jak říkám, místnost byla malá. Na židli jsem uviděla Patricii Briggs s brýlemi na nose, jak přijímá kytici - tento okamžik jsem viděla jako na videu (zpomaleně, detailně) - společně s překladatelkou po její levici. Máma poznamenala, že jí kytici mohou přinést maximálně tak lidé z Brna, nám že by uschla. Proto jsem své výčitky svědomí, že jsem jí nepřinesla žádný dárek potlačila. Podepisovala knihy těch dívek a mě překvapilo, že dokáží vůbec mluvit, když ji vidí.

Máma se mě ve dveřích zeptala, kde vlastně bydlí a já jí řekla, že v USA. A ona na to: Já myslela, že někde v Praze! - haha. Na to jsem jí odpověděla, že se má podívat na její jméno a příjmení a bude jí to hned jasné. Na to zareagovala, že v České republice žijí černoši, Vietnamci a jiné rasy, tak proč by zde nemohla žít Američanka. Pak po chvíli ještě dodala, že tedy nemluví česky. Také na Patricii laskavě ukázala, aby ji můj bratr viděl. Když jsem přišla na řadu, chvíli jsem tam tak stála a koukala, cože je to přede mnou. Pak jsem jí podala čerstvě přečtenou Měsíční píseň (já ji stihla přečíst před autogramiádou!).

Překladatelka něco řekla, ale já jí bohužel nerozuměla (občas jsem extrémně nahluchlá), jenom jsem věděla, že to bylo něco okolo podpisu. Už v obyčejných situacích mám hlásek tenký a podle jiných lidí příjemný a sympatický, což samozřejmě není pravda, a tak, když jsem byla celá mimo, bylo moje pronesené "Stačí jenom podpis." jako blekotání. Překladatelka mi na oplátku také nerozuměla, a tak jsem ze sebe vykuňkala "Only your name.", které už říkala ta jedna dívka přede mnou a Patricia se zasmála a řekla "Yes, my name." Pak začala podepisovat knížku.

V tu chvíli jsem se samolibě usmála, když jsem si vzpomněla na mou angličtinářku, která tvrdí, že se naše třída se žádným angličanem nedomluví. Samozřejmě máma, člověk, který je výřečný začala mluvit o tom že jsme do Brna přijeli až z (nějakého města, které vám nechci sdělit), jako by ho mohla Patricia Briggs nebo překladatelka znát a poté dodala, že do Brna moc spisovatelů nejezdí a že všichni jedou jenom do Prahy.


Nevím proč, ale překladatelka poukázala na lidi, kteří seděli vzadu u knih. Pak se mě Patricia zeptala, jestli nechci věnování. Přikývla jsem a řekla "Pro Věrku." Překladatelka u sebe měla papírek na kterém bylo přeškrtáno několik jmen a začala psát to mé. Máma zdůraznila jméno Věrka, ale Patricia k jejímu uspokojení nedokázala mé jméno vyslovit. I mě bavilo sledovat jinou národnost. :) A tak napsala mé jméno a ještě něco domalovala.

Když se mě máma zeptala, jestli to přečtu, řekla jsem že jo (jedno slovo mi bylo stejně záhadou - teď už ale vím co to je). Pak se můj bratr zeptal, co je to napravo vedle podpisu a věnování. Chvíli jsem luštila slovo, které tam bylo napsáno a pak jsem se mrkla na malůvku a bylo mi to jasné. Nahlas jsem řekla kojot a zasmála se. Bylo to jediné slovo, kterému rozuměla Patricia i já. Máma řekla, že můj bratr sleduje kojota a Patricia se zasmála a zeptala se: "Coyote?" a bratr jí odpověděl "Yes." Patricia spráskla ruce a od srdce se zasmála.

Pak máma řekla jako první "Děkuji." a po chvíli "Thank you." Já jsem také anglicky poděkovala a Patricia odpověděla "Thank you very much." Pak jsme se smíchem všichni tři odešli. Později se ode mě máma dozvěděla, že vystudovala dějiny a němčinu. Na to mi odpověděla, že se s ní tedy mohla domluvit německy (překládala celé knihy v němčině, jen by Němcům nejspíš nerozuměla, protože nemá hudební sluch) a že ji to mrzí.

Později jsme si také pár metrů od našeho domova řekly, že tam vládla euforická nálada, jako by ostatní v místnosti brali chvíli předtím trávu. Na to jsem jí odpověděla, že já bych tak také vypadala, kdybych tam s ní hodinu seděla. Ani mi nemusela říkat, že jsem tak už vypadala po minutě strávené s ní. Teď se táta směje a předvádí mě jak jsem určitě vypadala (nenávidím tu povahovou identičnost mezi námi) a všichni se smějeme. Máma se ho ptá, jestli byl u Emila Zátopka, když s ním mluvil také tak mimo a on řekl, že jo a máma na to mávla rukou a řekla, že jsme prostě jako dvojčata.


Celou dobu si říkám, jestli bych neměla své vyprávění přikreslit, protože jsem blíženec, ale... Nepřijde mi to fér a výjimečně spíš jako lhaní. Článek je zatím syrově neupravený bez obrázků a do zítřka to tak nejspíš zůstane. Nezlobte se a přimhouřete nad mými gramatickými chybami obě oči, protože teď nemám chuť otevírat textový editor a upravovat obrázky tak, aby se sem hodily. Jsem vyčerpaná, mám horečku a nejspíš si půjdu brzy lehnout a čekat na smrt, protože antibiotika dostanu až v úterý, kdy půjdu na kontrolu na ORL. Takže se vážně omlouvám a děkuji, že jsem se mohla do článku vypsat. :) Fotky sem přidám tedy později, společně s tím úchvatným podpisem a věnováním. :) Svoje hlášení jsem tedy podala a teď "Howk! Domluvila jsem!" :D

Bez duše - nová kniha Lucie Adamové, která určitě stojí za pozornost

14. května 2012 v 17:31 | Ells

Znáte knihu Odstíny života? Četli jste ji? Znáte její autorku? I kdyby ne, doporučuji vám, abyste si tento článek prostudovali, protože kniha se kterou vás budu seznamovat opravdu stojí za to. Bez duše je první díl spin-off série Odstínů života. Já sama jsem z ní přečetla nějakých 100 stran a můžete mi věřit, že je velmi chytlavá. Proč vám to všechno píšu? Protože kniha ještě není vydána a nakladatelství XYZ, které vydalo Odstíny života dělá mrtvého brouka. Už víte co tím chci naznačit? Co si budeme namlouvat, kdo má známosti, je dnes za vodou, proto vám představuji knihu Bez duše a zároveň doufám, že ti co mohou ji "někomu" doporučí k vydání. A ti co ne, alespoň sledujte pulty knihkupectví. ;-)

Anotace:
Daisy by nikdo nemohl považovat za ukázkový příklad čarodějky - a už vůbec ne její nadřízení. Je příliš zbrklá, postrádá patřičný respekt, stále se jí nedaří ovládnout to málo moci, kterým disponuje, a potíže se jí nepřestávají lepit na paty. Naštěstí pro ni její otec, velevážený lovec čarodějnic Carson McMillan, nikdy neměl problém zamést její nepořádek pod koberec. Ale dokonce ani on ji nemůže zachraňovat věčně. Poté, co zpacká svůj nejnovější úkol, posadí Daisy do letadla a tryskem ji přidělí na nové pracoviště, kde by neměla být schopná nic pokazit - do Monaka. V zemi, kde nikoho nezná, lidé jsou nepříjemní, moc si o sobě myslí a mluví jazykem, kterému měla na střední věnovat mnohem víc pozornosti, musí Daisy najít způsob, jak přesvědčit Radu, aby jí dali další šanci. Pokud možno dřív, než ji její nové bydliště dočista připraví o rozum… nebo hůř, o život.


Ukázka z knihy:
Drew se pod náporem mého soustředěného pohledu nespokojeně ošil. "Tak fajn, už s tím přestaň. Začínáš mě děsit."
Muhehehe.
"Snažíš se mě naštvat?"
Možná…
"To bych si nikdy nedovolila."
"Jistěže ne."
Šokovaně jsem zalapala po dechu, tisknouc si nad jeho skepticismem ruce na srdce, jakoby mi ho právě zlomil. Na blbosti mě vždycky užilo. "Odvažuješ se snad o mých slovech pochybovat?"
"Jelikož dobrých padesát procent z toho, co vypustíš z pusy, je jen velká snůška nesmyslů, tak na to mám právo."
S tím se moje nálada na vtipkování rozplynula jako pára nad hrncem. Stejně tak jako jakákoli přetrvávající nejistota o
povaze jeho přítomnosti. Tenhle mírně povýšenecký, zatraceně poučující postoj přesně odpovídal jeho nátuře. Ani sebelepší halucinace nemohla být takhle reálná.
"Jestli se chystáš neustále mi jen něco vytýkat, tak se rovnou můžeš zase otočit a vypadnout."
Nevěřícně zavrtěl hlavou. "Tomu tedy říkám milé uvítání. Jeden se za tebou táhne až do Monaka a ty na něj takhle. Kam se poděly tvoje způsoby?"
"Nevešly se mi do kufru."

Quote:
"Jestli už jsi skončila, měl bych na tebe otázku."
"Ano?"
Tiše se zachechtal. "Kde jsi k čertu nechala kalhoty?"
"Hned vedle tvého smyslu pro humor, Drewe. Hned vedle."


Chcete si z knihy přečíst víc? Na GoodReads máte možnost si přečíst první 2 kapitoly. Také Syki uveřejňuje nové ukázky z knihy.

Nejoblíbenější knižní postava

23. listopadu 2011 v 14:47 | Ells
Na téma týdne běžně články nepíšu, ale tohle mě zaujalo. Moje volba je jednoduchá a nejspíš i tuctová, ale rozhodně ospravedlněná. Mojí neoblíbenější knížkou je Twilight z čehož plyne, že je v ní i má nejoblíbenější knižní postava. Není to Edward ani Bella... Je to Mary Alice Brandon Cullenová.

(Alice Cullen)

Alice se narodila někdy v roce 1901 a momentálně má 19 let. A je tak trochu upír. Jinak by samozřejmě nepřežila do dnešní doby a nebyla by tak... řekněme zachovalá. Proč ji mám nejradši? Protože je to skvělá kamarádka, shopaholik, vidí do budoucnosti, má energii na rozdávání (nevyčerpatelná), umí skvěle uspořádat večírky a ještě bych připočetla skutečnost, že by bez ní byli všichni v háji (bez legrace). Kdyby ve Stmívání neměla vizi o tom, že James bude v baletním studiu, tak už je Bella mrtvá. K tomu v Novém měsíci viděla Bellinu smrt (samozřejmě naoko) a tím způsobila návrat Edwarda. A potom v Rozbřesku šla s Jasperm pátrat po nějakém důkazu, že Renesmé nebude nebezpečná a vyroste...
Alice měří 147 cm, takže je to pěkný prcek a člověk se ani nemůže divit, že si ji splete se skřítkem. Vlastní rozježené krátké černé kadeře, zlaté/černé oči, jemné rysy a štíhlou postavu. Je velice hbitá a mrštná, má elegantní pohyby a člověk se s ní nikdy nenudí. K tomu má ještě velice zapeklitou a krutou minulost.
Jejím vozidlem se stalo Porsche 911 Turbo. A ano, je velice bohatá - hlavně díky svému daru. A její manžel? Jasper Whitlock Hale.

(Porsche 911 Turbo)

(Jasper Whitlock Hale)
 
 

Reklama